Září 2016

Z čeho

17. září 2016 v 0:37 | Nany |  Mysl
Pláču schoulená na červeném sametu, otřásám se v bolestných křečích a nechápu, jak někdo na tomto světě ještě může jen tak v klidu spát. To je přece nejhorší, ten klid, nezájem, lhostejnost mrtvoly. Slyším pouze hučení ledničky, v ruce silně svírám papírový kapesník, jako by mi mohl nějak pomoci, uklidnit mě, a pozoruju bílé dveře. Dveře, jimiž musím projít, vplout do noci a snad se nějak dopravit domů. Na ten úkon však nemůžu sebrat dostatek sil, nechci, nemůže to tak být, je mi přece taková zima, cítím příšerný chlad. Možná už mrznu, upadávají mi konečky prstů a válí se na zemi, na neutrálně zbarvených kachličkách, po nichž leze moucha a stále nemůže najít nic k snědku. Zatím.
Jsem nejspíš pouhý blázen, ale co když mě to všechno prostě jen moc bolí? Nejde hledat objektivní realitu v okamžiku, kdy se mi uvnitř všechno svírá, kroutí, celá hořím ledovým ohněm a jediná lednička stále mručí a láká mě do svých útrob, jen tak si spočinout vedle oškubaného kuřete.
Nicméně jdu, odlétám, odjíždím - výtahem, který sice neznám, ovšem snad mne nevcucne, odbíhám do tmy, stát se zase špatnou. Protože dobře není nic.
Jak snadné by bylo nemilovat, necítit.
Jak ošklivě může znít ten krásný, hluboký hlas.

Dobrou

12. září 2016 v 23:56 | Nany |  Mysl
Po pokoji poletuje komár, už druhý večer mi dělá společnost a občas si sosne trochu mé krve. Štípance (nejvíc jich mám na rukou) mi ho potom celý den připomínají. Nesnažím se ho vyhnat, vlastně mi dělá docela dobře, že ho tak zajímám a fascinuji. Taky však chápu, že jeho počínání je krutě zištné, chce se zase jen nažrat.
"Ty máš docela chytrý řeči, kam na ně chodíš?" zeptal se mě udiveně kdysi jeden člověk.
"To jsou jen hlouposti, které plácám, když se mi nechce odpovídat přímo."
A občas se mi taky nechce mluvit vůbec. Radši jen sedím, potahuju z cigarety a pozoruju lidi. U toho sledování je sice i poslouchám a dávám si pozor na to, abych čas od času měnila výraz (pobavená, překvapená, zhnusená), ovšem někdy přemýšlím nad tím, jestli by se nedali ztlumit jako televize. Jako, že bych si pak stejně i nadále dokázala představit, co asi tak nad půllitrem sdělují. Jen si říkám, jestli teda nebude lepší radši si přečíst zajímavou knihu nebo zhlédnout film.
"Když je bůh kokot, co mají být potom lidi? Stvořil je k obrazu svému." (Mám za devatenáct let posbíraných spoustu hlášek, ale bohužel zjišťuji, že již dávno ztratily smysl a vlastně bych je neměla předávat nikam dál.)
V podstatě jsem nejspíš jen ve večerní melancholii někomu chtěla říct (napsat) dobrou noc.

Jdu usnout v objetí komára, jdu se s ním milovat. To bude teprve to pravé sado-maso.


Očekávání

6. září 2016 v 22:19 | Nany |  Mysl
Nechávám na sebe padat proudy horké vody, pod nimiž mi okamžitě rudne kůže, a ke stropu stoupá pára. Většina lidí by asi takto teplou vodu (snad těsně před bodem varu) použila leda k tortuře, v mém případě se však jedná o dokonalý relax. Do kůže si masíruji sprchový gel s vůní kokosu, vlasy si umývám ananasovým šamponem a pokryta bílými mydlinkami se cítím jako bych spadla do sklenice Piña Colady.
Poté z poličky podávám hustou holicí pěnu a za jejího přispění zbavuji chloupků podpaží, nohy i kundičku. Tu však nevyholuji úplně, ponechávám si pruh, bobříka, kterého si pěstuji. Ten je samozřejmě dobře vychovaný a nekouše klacky, nepotřebuje si stavět hráz - případné záplavy nechává volně plynout a ještě si je užívá.
Ač se mi nechce odcházet z krásně vyhřátého prostředí, které se mezitím stihlo proměnit v parní saunu, musím se zabalit do ručníku a podniknout poslední koupelnovou akci, tedy čištění zubů. V průběhu se zkoumám v zrcadle a přemýšlím nad tím, že bych sice mohla, ale malovat se zase nebudu, neb se mi nechce a ani to neumím.
Následně usušenou, avšak ještě trochu rozehřátou pleť polaskám a zklidním tělovým mlékem. Vlasy vyfoukám a rozčešu, rty přejedu lehce do červena zabarveným balzámem na rty s vůní třešní a hodím na sebe kostkované šaty. Spodní prádlo se krčí na dně skříně a dnes večer na něj řada dojít nemá.
Okolo pasu si ještě zapnu tenký černý pásek, ten, jenž se mi okamžitě v mysli přetvoří na improvizovaný trestací nástroj, a už se vidím, jak ho s šibalským úsměvem odevzdaně podávám milému. Na závěr na sebe stříknu trochu oblíbené vůně a jen tiše a v poklidu vyčkávám na pokyn, kdy budu moci vyrazit. Dokonale připravená, natěšená, ach, snad i nadržená, určitě.
Zvoní telefon. Konečně!
"Lásko, jsem úplně mrtvej. Jdu spát."

Paličky

1. září 2016 v 17:57 | Nany |  Mysl
Kašel jsem si poslední dny léčila spaním pod stanem a bolavé myšlenky nechala přehlušovat živou hudbou. Vyhovovalo mi, že můžu s milým trávit více času, i když na tak rušných a hlučných místech. Miluju však atmosféru festivalů, tudíž dokážu přežít i tu hordu lidí, co se všude okolo tlačí. Večer se pak stačí pod spacákem přitulit k milému a doufat, že nás nenavštíví nějaký příliš veliký pavouk.
Na jedné z těchto akcí hrála večer kapela, která milého bavila nejspíš o něco víc než mě, tudíž jsem se mu po čase vytratila, vymotala se z chumlu posluchačů a vydala se na klidnější plácek, záchod a panáka. Vrátila jsem se až na poslední dvě písničky, ale jelikož se mi nechtělo prodírat se zpátky k milému, stoupla jsem si na úplně druhou stranu. Nebyla jsem příliš blízko pódiu, ale to jsem u dané skupiny ani nepotřebovala.
Po poslední písni jsem najednou uviděla, že něco letí vzduchem mým směrem. Přirozeně se jednalo o paličku bubeníka, kterou však nikdo nestačil chytit v letu, a tak dopadla na zem. Okamžitě jsem se pro ni automaticky shýbla, protože takový suvenýr se rozhodně hodí. Dostala jsem taky šílený strach, že mi ji někdo vezme, objala jsem ji tedy oběma rukama a rychle se s šíleným úsměvem prodírala někam do bezpečí.
Jakmile jsem tuhle zprávu po telefonu sdělila milému, dozvěděla jsem se jen to-si-děláš-srandu. Chytil totiž tu druhou paličku. Jenže při honbě za ní porazil na zem nějakého muže, kterého mu posléze bylo líto, a tak mu paličku věnoval. Kdyby jen věděl... mohli jsme mít obě. Nicméně, pořád je z toho dobrá historka.
Jaká je pravděpodobnost, že v publiku o čtyř nebo pěti tisících lidí chytneme každý jednu bubeníkovu paličku?

"To je holka, co? Ta se mnou chytá paličky. Fakt jsem se na starý kolena zamiloval," vyjádřil se milý po stopadesátém vyprávění této události někomu dalšímu. Protože ten příběh stejně vyznívá nejlíp, když ho vyprávíme společně. Nebo, možná je na něm nejlepší spíše to, že jsme ho společně zažili.