Srpen 2016

Bláboly

11. srpna 2016 v 21:32 | Nany |  Mysl
Je mi moc smutno a jsem sama a neumím to momentálně ani napsat jinak - jako, nějak šíleně metaforicky. Mohla bych třeba prolistovat deníky a vykrást sebe samotnou, otevřít si víno nebo si prostřelit hlavu a nechat myšlenky volně proudit. Vlastně, ty poslední dva nápady nejsou úplně nejhorší. Někdy lituji, že se mi to tenkrát nepovedlo. Stejně se poslední dobou jen topím ve zmaru a spolíhám na lidi okolo, že mi třeba před ponořením pod hladinu zamávají - nezamávají, protože se na ně nepodívám. Nebavím se, nebaví mě.
Nemůžu spát, nikdy, všude okolo se totiž rozprostírá jenom tma a v noci se k ní přidá i ta tma opravdová. Zase jsem tu úplně osamocena, takže si aspoň můžu nechat rozsvícený třeba celý byt, pouštět si nahlas muziku na přehlušení chmurných myšlenek (nepomáhá) a napít se toho vína. Usnu po něm. Možná. A zítra mě bude bolet hlava, což je vždycky lepší. Navíc jsem někde na internetu četla, že na lidi, kterým proudí v žilách alkohol, neskáče spánková paralýza. Ta mě poslední dny navštěvovala tak často, že už ani nemám chuť se snažit usnout.
Nejspíš jsem o té mrše ještě na blog nepsala, takže jen ve zkratce... Jde o to, že mysl se nějakým způsobem probudí, ale tělo nikoliv. Vše můžou doprovázet halucinace. Teď to zní docela psychoušsky, což by ke mně i sedělo, ale je to prý normálně popsaná porucha spánku (než jsem to zjistila, docela jsem se toho děsila - duchové, démoni nebo naprosto rozesraný mozek - to máš z toho hulení!).
U mě v praxi to tedy vypadá tak, že se jakoby "probudím" (nevím, zda mám otevřené oči, spíš ne, ale vidím normálně pokoj), jenže se nemohu vůbec pohnout. Trvá to většinou několik sekund. Někdy k tomu slyším nesnesitelné pískání či hukot v uších nebo cítím, jak ze mě někdo strhává peřinu, sedí mi na hrudi či mi sahá na obličej. Sviňárna je, že si někdy myslím, že už jsem doopravdy probuzená, ale je to jen další úroveň paralýzy. V tom stavu se mi to navíc vždy zdá delší než jen pár sekund, většinou se na konci parádně naseru (to slovo zde muselo být) a proberu se. Nejhorší je pociťovat v paralýze strach. Trvá pak totiž ještě delší dobu a člověk si myslí, že snad zůstane ochrnutý.
Vypozorovala jsem, že tahle sranda přichází nejvíc v okamžicích, kdy jsem ve stresu nebo příliš unavená. Poslední dny na mě ještě navíc něco leze, piju tedy bylinné čaje a cucám švýcarské pastilky (asi nějak doufám, že se z toho sjedu) a chvílemi mám nejspíš horečku. Někdy už si nejsem jistá, nakolik mi jebe a jestli to, co zažívám a vnímám, se dá ještě pokládat za normální. Potom se radši uzemňuju cigaretami a chlastem (vítej, víno z hrníčku my little pony, v kombinaci s pastilkama chutnáš fakt hnusně).
Každopádně, vždycky je lepší nasranost než smutek. Co se mi osvědčilo v paralýze, nedokážu však aplikovat do normálního života. Strašně, strašně bych potřebovala obejmout (ten, kdo by tohle se mnou podstoupil, by však neměl jistotu, že ho ještě někdy pustím). Právě by mi snad ani nevadila ta ohraná fráze "to bude dobrý" - návod na komentář?
A už jsem stejně žadonila dost. Nesnášíš to, tak proč to děláš? Tohle je blog, ten to snese, mé fňukání vám nenutím. Už nikomu nebudu psát, volat ani posílat kouřové signály. Smuteční vrba lidi poslouchá a nechává si jejich strasti pro sebe, jak by to asi vypadalo, kdyby do nich na oplátku začala sypat svá trápení.
Já jen, že si připadám k uzoufání sama a z propisky mě bolí ruka.


Trocha kvalitní hudby na závěr (doufám, že závěr). Však já to smažu, až si vzpomenu a bude se mi chtít, bude mi to připadat důležité.
Tak za mnou někdo přijďte... (stejně neotevřu)

Mysl

7. srpna 2016 v 1:16 | Nany |  Mysl
Máme přesně jeden týden. Týden, kdy bych se nejradši stala tebou, sdílela tvoje tělo a myšlenky. Nepotřebuju být.
Chci jen urvat každý kousek času, který letí okolo, schovat si ho do kapsy a vytáhnout ho ve chvíli, kdy se nám zrovna bude hodit prodloužit den. Jenže čas se kazí strašně rychle, buď ho šňupneš hned, anebo se rozplyne.
Proto tě chci okamžitě jíst, cítit, mačkat a sát, nemůžu čekat. Vím, že týden má jen sedm dnů, sto šedesát osm hodin, deset tisíc osmdesát minut a... strašně moc sekund. Jestli jsem někde ve výpočtech udělala chybu, sveďte to na moji rozněžnělou opilost.
Včera jsem usínala sama v bouřce, bleskách a breku, což jsem zvládla jako silná holka za poslechu Terryho Pratchetta. Už je taky po něm. Otočil se na bok a spí.
Dneska opět zhasnu lampičku, ponořím se do tmy a budu se snažit, abych se řádně utopila. Obrovská chobotnice mě stáhne ke dnu a ukáže mi svou sbírku motýlů.
"To se tak prostě občas stává."
Jenže já s tebou potřebuju být, chápeš, alespoň, když to jde. Ale k tomu se musí i chtít.
Jeden týden, na který se až příliš upínám, končí. Zase bude... vlastně nic.

Klasika

1. srpna 2016 v 11:21 | Nany |  Mysl
Tento týden se stává týdnem plným radosti, sluníčka a kytiček, neb máme s milým oba dva volné prostory pro zmermomocňování. Nemusíme tedy pohoršovat cestující v MHD, kachny v parku nebo pařící lidi v baru (ale stále tam ta možnost je). V sobotu jsem se sice dozvěděla, že milý od úplného začátku chodí na tento blog a jaksi se mi zapomněl zmínit, ale nakonec je mi to trapné méně, než jsem myslela. Bez něho, hlavního hrdiny, by tu stejně nic ke čtení nebylo. A on mě má přečtenou tak jako tak.
Včera jsem si po dlouhé době u milého taky mohla parádně zakřičet, poněvadž bydlí v domě a za zdí mu štěká leda tak pes, nikoli otravná paní, která si každý večer pouští příšerně nahlas Ordinaci v růžové zahradě a závidí své mladé krásné sousedce (čti: Nany) milostný život.
Po dlouhých rozmluvách a několika písních od Nohavici, Matušky, Schelingera a Kryla (jsem staromilec a milý je prostě jen starý:) necháváme hudbu hudbou a začínáme se více věnovat sobě navzájem. Teď přichází na řadu moje kvičící já - v tom okamžiku, kdy si mě za zvuků Salome sváže, následně polaská tělo důtkami a ošuká, až z té intenzity nemám kde brát sílu k další existenci. Všechno okolo právě zmizelo.
Pak jdeme spát. A on chvílemi chrápe tak nelidsky, že přemýšlím, kolik bych dostala let, kdybych ho pomaloučku, něžně udusila. Nechápu, jak člověk dokáže vydat takové zvuky. Nicméně, ve skutečnosti je mi to docela jedno a jsem ráda, že můžu ležet vedle něho, cítit ho a poslouchat to jeho démonické hrdelní audio.
Ráno mě veze domů, nesu si od něj sklenici lesního medu a irigátor, abych si mohla udělat klystýr (k tomu klystýru samozřejmě použiji jen ten irigátor, sladká už jsem dost). Mé přesvědčování, že má příliš velký penis na to, aby mi ho mohl nacpat do zadku, jaksi nezafungovalo. Vytanula nám tedy určitá možnost, že další článek budu psát už jako úplně jiný člověk - všechna moje počestnost, i ta anální, už bude v trapu.

"Nic, večer to zkusíme a kdyžtak se vrátíme ke klasice - prostě tě svážu, zbičuju, šlápnu ti na hlavu a ošoustám tě. Klasika."