Červenec 2016

Apologie polykání

28. července 2016 v 12:55 | Nany |  Mysl
Přestože včera tyto necudné stránky objevila moje sestřenka, jež si o mně od nynějška bude myslet, že jsem sexem posedlé zvíře, rozhodla jsem se otevřít další "nechutné" téma. To slovo jsem do uvozovek vtiskla proto, že podle mě se spíš jedná o něco krásného a intimního, nikoliv o nechutnost. Před nedávnem jsem se však setkala s názory, které mne zarazily.
Osobně orální sex vnímám jako něco úžasně důvěrného. Milý mi dovolí, abych si jeho chloubu vložila do úst, plně mi věří, že mu ho kupříkladu neukousnu. Navíc mám samozřejmě v živé paměti ony začátky, kdy jsem se s penisem seznamovala. Navzájem jsme se oťukávali; já zjišťovala, jak moc je citlivý a co všechno si k němu mohu dovolit. Postupně mi docházelo, že není stvořen z toho nejkřehčího skla a že přece jen mohu občas trochu přitvrdit. A jak bych se s ním mohla sžít rychleji a lépe než právě prostřednictvím úst, jazyka? Navíc milý mi byl tím nejlepším učitelem - a teď na tom rozhodně netratí.
Především ale musím zmínit, že mi rozhodně nevadí polknout tu životodárnou tekutinu, která vytryskne z pyje, jenž je připojen k milované osobě. Tuto činnost pokládám za úplně samozřejmou a přirozenou. Někdy bych totiž milého samou láskou a rozněžnělostí nejradši sežrala a tohle beru jako takový kompromis, jak z něho jen tak opatrně, kousek ochutnat.
V nedávné diskusi jsem ovšem zjistila, že někdo může sperma považovat za něco vyloženě nechutného. Samozřejmě je každého věc, zda polyká či ne, ale jakmile jsme zaslechla vyloženě slova jako "fuj," velice mne to udivilo. Nedokážu si představit, že by se mi hnusilo něco, co je součástí mého milého.
Jakmile vše zakončila kamarádka slovy: "Jednou se mi bez upozornění vystříkal do pusy. Myslela jsem, že ho zabiju - taky jsem ho pěkně seřvala," už mi bylo vážně divně. Najednou jsem si při svém postoji připadala jako mnohem větší úchyl než se vším tím svazováním, bitím a análními kolíky s ocasem.
Mě totiž šíleně baví mu ho kouřit, občas na to mám vyloženě chuť, žadoním. Jak ráda před něj pokleknu a udělám mu dobře až do konce. Není nic lepšího, než potom s pohledem na jeho spokojenou tvář spolknout semínko, usmát se a přitulit se. Je to opravdu tak nechutné?

Zápis

23. července 2016 v 16:39 | Nany |  Mysl
Včera jsem se vydala na zápis, aby se ze mě mohla stát vysokoškolská studentka. Jelikož nesnáším situace, kdy musím jet na místo, které neznám, dělat tam něco, co si předem nedokážu představit a připravit, a ještě jsou všude okolo davy lidí, byla jsem trošku vystresovaná. Pro jistotu jsem si vytiskla mapu Brna a našla si fotografii budovy, do které jsem měla jít.
Milý mě tam ovšem nakonec hodil autem, jelikož si potřeboval v Brně taky něco vyřídit. Překvapivě rychle jsem našla místnost, ve které zápis probíhal, usadila jsem se, vyslechla pár instrukcí a vyplnila zápisový list a potvrzení o studiu. Načež se vytvořila dlouhatánská fronta, v níž se mi povedlo stát skoro až na konci. Bylo mi vedro, v místnosti se nedalo příliš dobře dýchat a fronta se pohybovala rychlostí milimetr za hodinu.
Aby toho nebylo málo, dostala jsem menstruaci. Ano, přímo uprostřed fronty, v šatech. Jakmile jsem to cítila, vyběhla jsem rychle ven a zamířila na záchody - jejich polohu jsem si naštěstí zjistila už předem. Dostala jsem trošku hysterák, vynervovaná na cizím místě, které je plné cizích lidí, a mně se ještě stane něco takového. Samozřejmě jsem si s sebou zapomněla vzít vložky nebo tampóny.
Vytočila jsem číslo milého, který si zprvu myslel, že už jsem skončila. Trochu mě uklidnil jeho hlas, vylíčila jsem mu tedy tuhle tragédii a bylo mi do breku (co si budu nalhávat, pár slziček ukáplo).
"Lásko, já tě vůbec neslyším," mluvil na mě konejšivým hlasem.
"To bude tím, že nemluvím," smrk.
Naštěstí se pohyboval po Brně a zajel mi do drogérie. Já situaci prozatím vyřešila kapesníky, rozklepaná jsem se šla uklidnit kakaem z automatu a pak jsem se hrdinně zvedla, šla se vyfotit na ISIC (budu mít možná trošku uplakanou fotku) a konečně zapsat.
Milý pro mě mezitím přijel (i s tampóny) a já mu jen vyčerpaně padla do náručí. Už jako studentka filozofie. Nedostala jsem se totiž na psychologii, kterou chci zkusit ještě příští rok, a na pedagogiku jsem se zapisovat nechtěla, protože na práci družinářky asi nepotřebuju vysokou školu. Pokud ztvrdnu na filozofii, budu řídit celý vesmír... Držte mi palce.

Uvnitř liščím

18. července 2016 v 13:57 | Nany |  Mysl
Před nějakým časem jsem se milému zmiňovala o análním kolíku s ocasem - trochu z legrace, ale taky jsem tajně doufala, že by to mohl vzít vážně. Znovu se potvrdil jeho um v naslouchání, čtení myšlenek a zapamatování si toho důležitého. K svátku jsem od něj totiž dostala liščí ohon, abych mohla být jen jeho lištička. Krásné je, že vybral právě liščí - lišky se mi líbí; jsou chytré a svobodně si pobíhají po lese.
"My už jsme teda solidně ujetý," smál se, když viděl, jak mi díky dárku září oči.
"Co? Já jsem byla panna, než jsem tě poznala! Ty jsi ze mě udělal monstrum!"
Hned večer jsme ocásek vyzkoušeli. Jak jsem se viděla zezadu v zrcadle, rozesmála jsem se radostí. Zprvu jsem si představovala, jak mě bude milý šoustat a tahat za ocas, ale už toho ve mně bylo moc. Nemohla jsem mít zavedený kolík v jedné díře a jeho péro v druhé. V pornu to vždycky vypadá, že si to ta holka nejvíc užívá, když ji třeba šukají dva borci naráz, ale v realitě to u mě jaksi selhalo. Nejspíš jsem příliš úzká, někdy může být kumšt se do mě dostat i bez ocásku.
Druhý den jsem si usmyslela, že bych ráda pár fotek. Milý stejně plánoval fotit akty, a takhle do přírody, k lesu se přece liška hodí. Udělali jsme tedy několik černobílých fotografií (na starý foťák, z nějž se fotky musí nechat vyvolat, nic ti nepošlu, Akime!) a zase jsme jeli, aby nás nevyrušil nějaký houbař. Tedy, před odjezdem jsem ho milému ještě alespoň jako liška vykouřila.
"Jestli bych si na tebe večer neměl vzít provazy," přemítal pak milý v autě.
"Měl, už strašně vlčím," povzdechla jsem si hraným smutným hlasem.
"Spíš liščíš!"
Po návratu do civilizace jsme se zastavili v kavárně, kde jsme uviděli známé tváře. Za krátkou dobu našeho pobytu se jich připojilo ještě několik, mimo jiné zrzavá holka, o níž vím, že se milému vzhledově líbí. Jsem trošku žárlivá, nicméně velkým koníčkem milého jsou rozhovory právě se ženami, musela bych se tedy zbláznit, každou z nich řešit. Navíc pokud mi pak vysvětlí, že přece miluje jenom mě a na žádnou jinou ty dva roky nesáhl, nemám mu co vyčítat.
Když si zrzavá holka přisedla (a já se ji snažila pozdravit co nejvíc přívětivě), vykládala něco o tom, že si jako malá hrávala na zoologickou zahradu.
"A co jsi byla za zvíře?" zeptal se jí někdo.
"No přece liška, to je snad jasný," vyhrkl milý v narážce na barvu jejích vlasů a zasmál se. Mnou v tu chvíli však projel blesk a radši jsem se zhluboka napila okurkové limonády, abych nevzplanula.
Za několik chvil jsme se rozloučili a vydali k autu. Hned za rohem jsem se na milého otočila, než jsem však stihla něco říct, už mluvil on.
"Já vím! Úplně jsem cítil ten tvůj pohled. Řekl jsem, že je liška, protože má ty vlasy! Vůbec mi to nedošlo."
"Aby bylo jasno, jediná liška jsem tady já," zabručela jsem.
"No jo! Lištičko."

Zhrzený romantik

15. července 2016 v 10:57 | Nany |  Mysl
V jeden teplý večer jsem se ocitla na vesnické zábavě. Už byla dávno tma, na parketu se tančilo a všude okolo pobíhali rozjuchaní lidé posilnění alkoholem. Nějak se stalo, že jsem u našeho stolu osiřela a pouze z dálky sledovala temné obrysy bavících se známých. Potřebovala jsem si ve skrytu chvilku sama popřemýšlet.
Hloubací moment mi však přerušil známý mé matky, který si přisedl. Začal vyprávět o ženě, s níž se rozvádí. Zprvu jsem měla pocit, že se chce jen vypovídat, tak jsem na něj hleděla a přikyvovala. Po chvíli nicméně začal komentoval má "zelená kukadla" a působit úlisně. Jelikož už mě pak nebavilo to poslouchat, monolog jsem se rozhodla změnit v dialog, v němž jsem ho určitě neplánovala šetřit.
"Víš, já jsem v něčem asi trochu jako ženská," zasnil se.
"V čem jste jako ženská?"
"Mám rád něžný a romantický sex," usmál se.
(Takhle ne, pane. Jestli máte pocit, že s vámi teď půjdu támhle k rybníku a dám vám, šeredně se pletete.) "Hm. To by mě asi nebavilo," odvětím znuděně a trochu se od něj odtáhnu.
"Ne? Podle mě v tom přece musí být city. Drsné milování se mi vyloženě hnusí," pokračuje.
"Nikdo neříká, že v tom city být nemohou. Naopak. Musí tam být mnohem víc důvěry. Já prostě potřebuju dominantního partnera. A víte, jak je skvělé nechat se od něj třeba svázat?" zkouším jeho nervy.
"Ne, to je strašné. A nevykej mi, kočko," mrkne na mě.
"Já myslím, že u toho vykání zůstanu. Vy se můžete jít něžně milovat."
"No dobrá! Když se ti dva mají rádi, ať se u toho klidně mlátí a svazují!" vyhrkne.
"To si napíšu do deníčku. Nashle."

Holky v nesnázích

12. července 2016 v 13:31 | Nany |  Mysl
Včera dopoledne jsem se vracela se třemi kamarádkami z holčičí párty. Konala se na chatičce v nedaleké vesnici, kde namísto elektriky lezou po stěnách obří pavouci a o záchodě si může člověk nechat jen zdát. Vzrostlé stromy (ke starému ořešáku se chodí čůrat), rybník za rohem a nekonečný klid vesnické divočiny však tohle všechno smáznou.
Přes den jsme se opalovaly a koupaly v rybníku, večer jsme pak něco hodily na gril a popíjely. Řešila se témata slušná a méně slušná, já si ovšem i u těch hanbatých řečí musím dávat pozor na pusu, abych toho na sebe nevyzradila zbytečně příliš.
Na chvíli se za námi zastavil i milý, který přivezl sprej proti hmyzu a ihned hrdinně odstranil dva chlupaté neřády lezoucí po stěně v kuchyni. Dal si však jen kofolu a zase nás opustil - nedivím se mu, v našem slepičinci není radno se zdržovat.
Do spacáků a stoletých peřin jsme se zavrtaly už okolo půlnoci, ráno jsme tedy poměrně čile vykročily do nádherně prosluněného dne. Z postele jsme se přesunuly rovnou do rybníka, nic nás nemohlo probrat lépe než pár temp v ledárně s kapry a vodoměrkami.
Když jsme pouklízely nádobí, ubrousky a vymetly uhlí z grilu, mohlo se jet. Poněvadž jsme tentokrát jely jen čtyři, vlezly jsme se do jednoho auta. Řídila kamarádka, která má auťák dlouhodobě půjčený od svého strýce - jedná se o starší model; někdy nestartuje, občas svítí kontrolky, které by úplně svítit neměly, a jedny zadní dveře se nedají vůbec otevřít.
Fáro má však střešní okýnko, které je hrozně frajerské. Přesně takové to "party hard" okno, ze kterého chcete za jízdy vystrčit hlavu, nechat vítr, aby vám pořádně rozčísl vlasy, a případně ztropit trošku randálu. Připomínám, že to jsme samozřejmě nedělaly, jelikož jsme slušné dívky (leda v té vesnici, kde vlastně téměř nepotkáte živáčka, natož policistu).
Mimo obec kamarádka pořádně šlapala na plyn a auto komentovala slovy, že "vlastně nejede zas tak špatně" a "kolik z toho asi ještě vytáhnem."
Za pár chvil jsme ovšem ucítily problém. Do autíčka se nám nejen střešním okýnkem linul smrad, nejspíš spálené gumy. Kamarádka okamžitě zastavila, všechny jsme vyskákaly z auta a snažily se najít nějaké škody. "Hele, z toho kola jde kouř. To by neměl, ne?" nadhodila jsem opatrně.
Stály jsme jen kousek od cedule hlásající, že jsme v našem rodném městě. Okolo nás jezdila hromada aut, každý řidič se ale na holky v nesnázích vykašlal. Kamarádka na pár z nich zkoušela i mávnout, avšak marně. Čekaly jsme situaci jako z filmu, kdy u nás zastaví nějaký fešný sympaťák a zeptá se: "Všechno v pořádku, slečny?" - Zvláštní je, že by takhle mohl začínat romantický film i porno.
Nakonec kamarádka začala vytahovat mobil, tak jí povídám, ať zkusí zavolat mému milému. "Co jdu asi dělat?" dostalo se mi odpovědi. Můj chrabrý hrdina je prostě vždy na ráně.
Do patnácti minut skutečně přijel a už z dálky se nám smál. Pak okomentoval problém na autě (zadřené brzdy?) a půjčil nám to svoje, přičemž nebojácně nasedl do fára námi ubezdušeného a odvezl jej na místo určení.
Nakonec tedy holkám v nesnázích přijel na pomoc ten největší frajer ze všech, můj hrdina!

Nadrženost a strach

10. července 2016 v 12:54 | Nany |  Mysl
Jedeme vlakem z festivalu, v prázdném vagónu. Venku už se smráká, průvodčí v nedohlednu a já bych se na milého nejradši ihned vrhla. Obkročmo mu sedím na klíně a líbám ho. On mi sundává kalhotky zpod sukně a zároveň se pokoušíme každý hlídat dveře na jedné straně vagónu. Když vlak zastavuje ve stanici, nikdo nenastupuje. Milý mi zajíždí prsty do kundičky a já se snažím nevzdychat. Jsem vážně nadržená kurvička. Potřebuju penis, sahám po něm a nejradši bych látku kalhot, která mne od něho dělí, rozervala.
Vlak drncá po kolejích a průvodčí ještě stále nepřichází. Milý vysvobozuje péro z kalhot a já mu ho začínám kouřit. V tom vlak opětovně zastavuje ve stanici. Průvodčí už si nás tentokrát bohužel všímá a kráčí k nám. Než otevře dveře, už zase vypadáme jako normální a naprosto oblečený pár lidí sedící naproti sobě. Mně chybí pouze kalhotky, což však nikdo díky dlouhé černé sukni nemůže zjistit. Podávám paní průvodčí lístky a doufám, že se v mých očích nezračí příliš velká lačnost.
Po kontrole jízdenek už to nemá cenu, za pár chvil vystupujeme. Navrhuji park poblíž nádraží, setkávám se však s námitkou, že ještě není dostatečná tma. Je to pravda, mně je však ve chvílích horečnatého zatmění všechno jedno. Schvaluji ovšem návrh stavit se ještě na pivo do blízké hospody.
Tam mi milý vysvětluje svoje zahloubané dny, kdy si třídil myšlenky. Tušila jsem, že se mu v hlavě honí něco podobného jako minulý rok. Vybalil na mě, že zase přemýšlel, že je na mě vlastně příliš starý a měla bych si radši najít "normálního borečka," třeba toho, co na mě "už čtyři roky kouká a ve všem by byl lepší." Neměla jsem mu radši o něm, ani o jeho planých řečech vůbec vykládat.
Nemám ponětí, jak mu vysvětlit, že nemusí tolik přemýšlet. Objektivně vzato bychom se spolu nejspíš stýkat neměli, ale co? Snad si to můžeme určit sami. Je spoustu okolností, které nám nepřejí, jenže... Co když se prostě máme rádi? Příliš racionálna taky škodí. Vždyť se tady bavíme jenom o životě.
Jakmile se řádně setmí, radši znovu navrhnu park - jsem na hlavu a taky nadržená. Na chmurné myšlenky přece vždy máme času dost.
Sedáme si na lavičku, která alespoň není přímo pod lampou. Milý je z toho nervózní a vůbec se mu do ničeho nechce, já jsem zase nadržený úchyl, kterého ten adrenalin ještě víc bere. Nakonec mu ho tedy kouřím, přičemž on mě prstí.
"Celou dobu tam za náma někdo parkoval," vydechne, když se mi vystříká do pusy.
Pak už jen několik chvil v objetí, kdy se mi nechce mluvit. On se mě na něco ptá, já odpovídám většinou jednoslovně. Chci, potřebuju ho jen cítit u sebe.
"Jedeme, pojď, musíme spát," řekne svým hlubokým hlasem.
"Když mně se od tebe nechce. Chci být s tebou," kníknu. Vím, že to nejde. Jsem trapná.
"Neboj, budeme spolu."
..

Trh

8. července 2016 v 9:11 | Nany |  Mysl
"Jdem krmit kočičku?" zašeptal milý a sáhnul mi na stehno. Seděli jsme v kavárně, já měla před sebou červené víno a on pivo. Existuje sice více možností, jak si přeložit jím pronesenou větu, nesporné však bylo, že kamarád odjel na týdenní dovolenou a my chodili jeho mlsnému kocourovi dávat papání. Vybrané konzervy, s jelením masem a podobně - nejvíc mě bavilo pozorovat, jak spokojeně vylizuje misku.
Mlčky jsem přikývla a dopila poslední doušek vína. Po zaplacení jsme se pěšky vydali na cestu, neboť dům kamaráda stojí nedaleko od kavárny. Velký kocour s lesklou srstí a hladovýma očima už na nás čekal. Znamenalo to, že já jsem se s ním šla okamžitě mazlit, přičemž milý mezitím chystal konzervu. Ta kocourka zajímala nejspíš o něco více než pozornost z mé strany.
"No, jedna kočička by nakrmená byla..." poznamenal poté milý a vytáhnul z tašky provazy. Nereagovala jsem nikterak překvapeně, jednalo se o klasické využití situace já - ty - prázdný dům (byt, auto,... ehm, toalety, schodiště nad barem, kino, vlak). Kundička při zaznamenání provazů ihned zbystřila a já už jen v omámení zjišťovala, že si poslušně klekám k nohám milého. Čekala jsem jen na pokyn "vem si ho" nebo snad na to, až si ho sám beze slov vytáhne z kalhot a vrazí mi ho do pusy.
On však místo toho ukázal na polstrovaný stolek, přes který byla ještě přehozená látka tmavě zelené barvy. Ihned mi blesklo hlavou, že tenhle kousek nábytku má zcela ideální výšku. Navíc je taky krásně měkký pro chromá kolena kurvičky (ne, že by si to zasloužila), tudíž se okamžitě stal mým nejoblíbenějším nábytkem číslo dva. (jednička je fakt speciální)
Přetáhla jsem si tedy šaty přes hlavu a položila je na opěradlo nejbližšího křesla. Stála jsem před milým najednou už jen v kalhotkách, poněvadž podprsenka je součástí mého ošacení opravdu zřídkakdy. Přistoupil ke mně a rychlým drsným pohybem mi kalhotky stáhl ke kotníkům. Postoupila jsem o krok dopředu a nechala je ležet za sebou. Najednou mi připadalo, že má milý své velké ruce úplně všude, jako by si mě chtěl osahat, zda jsem to vážně já, jestli jsem se náhodou nerozplynula nebo neproměnila v někoho jiného. Hladil mne odzdola po nohách, až došel k zadku, pokračoval přes břicho; zastavil se u prsou, které mačkal, pohrával si s tvrdými bradavkami nejprve prsty a potom je vzal jednu po druhé do pusy, cucal je a kousal.
Přestal v okamžiku, kdy mi prsty zajel do zvlhlé kundičky. Snad mne konečně dokázal identifikovat, odtáhl se a podíval se na mě chtivým, avšak přísným pohledem. Jako hadrovou panenku si mne odhodil na polstrovaný stolek, na nějž jsem se tak těšila. Okamžitě jsem se nastavila do výchozí polohy, hezky jsem klečela, hlavu dolů a zadek nahoru. On podal provazy, které do té doby nečinně ležely na stole, a přivázal mi obě zápěstí ke kotníkům. Octnula jsem se zase plně v jeho moci, přesně tak, jak to mám ráda.
Po počátečním silném polaskání kůže důtkami do mě konečně zezadu vstoupil. Byla jsem nadržená jako zvíře a podle toho jsem se i projevovala. Zběsilá jízda doprovázená hodnotným zvukovým projevem. Chtěla jsem, aby mě tím tvrdým pérem šukal na věky věků, abych ho do sebe nejlépe přijala úplně celého a prošoustali jsme se k nirváně. Myslím, že při tomhle našem divokém přirážecím tanci se stolek posouval a tančil s námi, téměř jsme měli trojku s kusem nábytku.
Jakmile mne po akci milý odvázal a políbil, ještě trochu roztřeseně jsem ze stolku slezla. Otočila jsem se na něj, abych mohla našemu dokonalému parťákovi vyslovit uznání, a v tom jsem zjistila, že látka přes něj přehozená je roztržená. Starobyle vyhlížející a vážně dost pevná látka.
"To... to jsme neroztrhli my, ne?" vykoktala jsem.
"Snad ne..." pokrčil milý rameny.
"To bychom slyšeli..."
"Jo, slyšeli..."
"Ta látka je fakt pevná."
"Pevná, no..."

Let(n)í

7. července 2016 v 15:27 | Nany |  Mysl
Zima se přehoupla v léto a já jsem si toho nestačila všimnout. Už už jsem si chystala náčiní, kterým z blogu odhrabu napadený sníh, ten však mezitím zmizel sám. Stydím se. Ale občas se přece jen dá dělat, že se nic nestalo a navázat provázek v místě, v jakém se přetrhnul -

Maturita (klasicky na šprta), koncert AC/DC, Lucie, Jarka Nohavici, opalování u rybníka, koupání se v lomu, spousta alkoholu a samozřejmě souložení. Dračí smyčka utažena.
Pak přišlo bodnutí v okamžiku, kdy mi milý napsal, že si potřebuje utřídit myšlenky, bere si "time out" a ozve se za pár dní. Nezapomněl připsat, že mě moc miluje. A já teď sedím, koukám a netuším, co si mám myslet. Včera jsem se opila z finské vodky, rumu, ginu a u toho jsem jedla borůvky. Bylo mi pak trochu líp.
Jako bych zažívala déjà vu, už zase ten bodavý pocit a strach, fyzická bolest, kdy se mi kroutí veškeré vnitřnosti. Ale je pravda, že se zatím jedná o slabý odvar minulého léta, kdy to vypadalo, že už spolu vážně nebudeme. Teď jen nevím - nevím - nevím. Jen si utřídit myšlenky. Prý jsem mu nic neudělala, nic, jen je toho teď víc. Ozve se. Kdy? Jak? K čemu myšlenkovými pochody dojde?
Zařekla jsem se, že mu nebudu psát a opravdu mu ten prostor na rozjímání dopřeju. Dnes ve čtyři ráno, když jsem se zdárně vrátila z kavárny, jsem si stejně nemohla pomoct. Nafackovala bych si (nebo by mi mohl nafackovat i on...).
Sice mi bylo řečeno, že jediná jistota je jistota vlastní existence (a ani to není nikterak jistý), ale dost mě vykolejuje, když mě necháváš v tomhle topení se, poněvadž fakt neumím dýchat pod vodou (myslela jsem si, že to vydržím dýl).
Ha, ještě taková pseudofilozofickometaforická slátanina. Kupodivu mi hned v ty čtyři odepsal. Že si chce vážně jen utřídit myšlenky a že na mě myslí. Inu, já bych měla asi naopak hloubat míň.