Navždy

9. ledna 2016 v 17:44 | Nany |  Mysl
Poslední den života jsem zažila dva roky zpátky. Rozhodla jsem se, že žití s mojí hlavou už je neúnosné a měla bych provést radikální řez. Ráno jsem si tedy přispala, poněvadž do školy jsem se v ten den nechystala. Dala jsem si sprchu, oblékla si černé šaty a začala se pomalu opíjet vínem. Do toho jsem polknula i pár ibalginů.
Do deníku jsem napsala poslední zápis s lehce roztřesenou rukou a těžce otřesenou myslí. Nejedná se o poezii, není to báseň, ty jsem nikdy nepsala a psát neuměla. Zkrátka jsou to jen ty nejobnaženější myšlenky, které mne v tu dobu trýznily.

Pouhopouhá iluze deziluze
v nicotě
přeju si, aby mě život šňupal
ať z toho aspoň něco má
než když mě jen užírá
to zvládnu sama
bez pomoci
jako vždy

Potuluju se mezi ostrýma hranama
každá má jinou barvu
skončím tak či onak?
přibližuju se víc a víc
kamínek padá dolů do propasti
spadnu taky?

Mám nízký tlak
a věčný hlad, žízeň (a kofola nepomáhá... s vínem možná trochu)
po žití
(či nežití?)
přežívání
hraní si na smysl
pomocí nesmyslů
ať je to ten nebo ten
chcípne

Táhněte do háje
všichni pryč
chtěla jsem jít do ráje
a možná už mám klíč


Do tašky jsem si sbalila mobil, deník, cigarety, zbytek vína a odlamovací nožík. Klíče jsem nechala na stole v kuchyni. Nic vhodnějšího k podřezání žil než onen nožík jsem doma nenašla, do obchodu se mi samozřejmě nechtělo, vlastně už jsem dost dlouho neměla vůbec sílu potkávat lidi, a navíc ten nožík se mi zdál docela ostrý. Otec s bratrem s ním stavěli modely letadel.
Vrávoravou chůzí jsem se vydala k lesu. To místo, na něž jsem došla, jsem měla hodně ráda. Jednu dobu tam ležel pokácený strom a my na něm a okolo něj vždy s partou posedávali, poslouchali písničky a občas taky pili. Se sestřenkou jsem si tam zase zažila spoustu filozofických debat nad cigaretou při zapadajícím slunci.
Nyní zde samozřejmě nikdo neseděl. Bylo dopoledne a většina lidí byla v práci nebo ve škole. Já jsem se posadila a opřela o drsnou kůru jednoho z kmenů stromu. Dopila jsem zbytek vína, na přední stranu deníku pod červený nápis Nečum připsala datum se sdělením Klidně čum. Čtěte. Volně přístupno. Dík...
Pak už jsem jen vytáhla odlamovací nožík a pustila se do díla. Jarní vzduch byl trochu chladný, ale já už přes omámení smyslů stejně nic necítila. Začala jsem na levé ruce tvořit desítky různě dlouhých rudých čar, vodorovné i kolmé. Po chvíli už jsem ruku měla slušně zmasakrovanou a ta se topila v jedné velké záplavě krve. Tehdy mi nedocházelo, že kvůli chladnému počasí krev rychle tuhne a že ti inteligentnější se podřezávají v horké vaně.
Následně jsem si hlavu položila na jehličí a dívala se vzhůru ke korunám vysokých borovic. Prosvítalo jimi studené sluníčko a celé to bylo moc pěkné. Svět se třpytil. S úsměvem jsem poslouchala šumění lesa, až jsem usnula. Probudila jsem se asi za dvě hodiny. Neměla jsem pojem o čase, vypočítala jsem si to tak až zpětně.


Na předloktí jsem měla zaschlé obrovské množství krve. Krev tam vytvořila měsíční krajinu, krátery a vyvýšeniny. Krev byla vlastně všude, na deníku, prázdné láhvi od vína, na mé tváři, přičemž louže na jehličí přilákala mezitím mravence. Netušila jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem se už probudit. Byla jsem šíleně vysílená. V původním úmyslu jsem už pokračovat nemohla, jen těžko a s největším vypětím sil jsem nožík mohla vůbec zvednout, natož se zase říznout.
Nakonec jsem se odhodlala napsat sms kamarádce. Poté už všechno šlo strašně rychle. Kamarádka s její mámou se objevily v lese, zděšení, že jsem se musela dle toho masakru řezat strašně dlouho, dál můj otec, chirurgie, šití, milion stehů, blonďatá doktorka, která se ptala, jestli mne to bolí, taková hezká holka, otázky taťky, proč jsem to udělala, co mi chybí, co mi nedává, psycholog a kreslení stromu, psychiatr, prášky, otázky. Mlčela jsem.
A v podstatě mlčím dodnes, když na to někdo opatrně s bolestným výrazem ve tváři zavede řeč. Už jsem se sice naučila něco odpovídat, ale v podstatě mlčím. Nejde to totiž vypovědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 18:10 | Reagovat

Táhněte do háje,
chtěla bych do Pekla,
z nudného nebe,
rychle bych utekla! ;-)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 18:14 | Reagovat

Bude ti stačit, když ti místo komentáře povím pouze to, že jsem ten článek četl? :-P  :-)

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. ledna 2016 v 19:56 | Reagovat

Ať nás život šňupe celý,
každý z nás mu bude vřelý. :)

4 Bocian Bocian | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 21:34 | Reagovat

Mám z toho zimomriavky a návaly chladu, že ma ani perie nezahreje.

Pod čistým nebom a s nožom v dlani,
na žilu hľadím, strach mi plán zmaril.
Odkladám nôž a víno tisnem k perám,
líham si na zem, krvácam, umieram.

5 Jana Jana | E-mail | Web | 11. ledna 2016 v 12:09 | Reagovat

Dostala jsem "proplesknutí" za to, že si takové věci čtu... Nebo´t jsem k nim jednu dobu měla více než blízko ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama