Jistota

27. ledna 2016 v 23:04 | Nany |  Mysl
Bez chození po tenkém ledu není možné dojít ke slasti. Racionálně bych na zamrzlý rybník stoupat neměla, avšak city mi velí něco jiného, adrenalin mi zrychluje myšlení a topí logické úvahy. Protože jde o přítomný okamžik, nabuzení smyslů, nezměrnou lásku při hledění do krásných tmavých očí - všechny oči mého života byly hnědé a připevněné k obličejům zajímavých mužů.
Čichám jeho vůni a nemůžu se jí nabažit, jsme od sebe tak daleko, přičemž sedíme vedle sebe. Jemu se v hlavě rojí nápady a mně brouci, nevím, co mám čekat. Chvilku se utužím v jistotě, ale ta se každou chvilku mění, čímž se z ní stává nejistota. "Nenávist? Tu ke mně určitě necítíš. Možná nejistotu, nevíš, co ode mě máš čekat, bojíš se. Ale zášť to určitě nebude."
Potřebuju nějaké jistoty, ale přitom vím, že to nelze. Mám strach. Nemám ponětí, zda žiju nebo přežívám, ale ať je to jedno nebo druhé, každopádně na tom má velký podíl on. Gratulace, není k čemu.
Asi bych už se měla odklidit do katakomb. Možná mám schizofrenii. Na ničem nezáleží, jsem teď a to bych si měla užít, ovšem jsem nucena neustále přemýšlet nad budoucností. Zvlášť v okamžiku blížící se maturity, nástupu na výšku a dalších životních změn. Mám strach.
Ráda bych, aby tam stále patřil, protože si žití bez něj nedokážu představit. Jenže nevím, jak to cítí on, dává mi neustále smíšené signály a já se bojím vyptat na nějaké definitivum. Nechci radši nic vědět. Měla jsem se nejspíš narodit o dvacet let dřív a všechno by bylo mnohem jednodušší. Takhle třeba sloužím jen zábavě. A přitom vím, že ne... Vždyť mě miluje. Že jo?
Čekám na chvíli, kdy si budu alespoň něčím v životě jistá. Mám však takové zvláštní tušení, že se to nikdy neuskuteční. Nejspíš nejsem dost dobrá, chytrá, krásná. Občas vážně nevím, co si mám počít a jak se zbavit strachu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 28. ledna 2016 v 7:17 | Reagovat

Trvalo mi kolem 10 měsíců, než jsem si připustila, že mne má vážně rád. A to pro mne dělá první poslední, pomalu mne nosí na rukou (kdyby i reálně, tak se od něj nehnu!), dává mi všechno a bydlíme spolu ... Asi možná chápu, co cítíš, a nevím, proč to tak někdy je.

2 Akim Akim | E-mail | Web | 28. ledna 2016 v 8:19 | Reagovat

Ale vždyť to k lásce přece patří, určitá nejistota, lehké pochyby, láska přece nemůže být zcela samozřejmá, jinak bychom si ji nevážili. ;-)  :-)

Zase si to vyjádřila moc krásně, s oddaností a něhou tobě vrozenou. ;-)  :-)

3 stuprum stuprum | Web | 1. února 2016 v 14:23 | Reagovat

K lásce patří bondáž jako flašky k stuprumovi. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama