Leden 2016

Jistota

27. ledna 2016 v 23:04 | Nany |  Mysl
Bez chození po tenkém ledu není možné dojít ke slasti. Racionálně bych na zamrzlý rybník stoupat neměla, avšak city mi velí něco jiného, adrenalin mi zrychluje myšlení a topí logické úvahy. Protože jde o přítomný okamžik, nabuzení smyslů, nezměrnou lásku při hledění do krásných tmavých očí - všechny oči mého života byly hnědé a připevněné k obličejům zajímavých mužů.
Čichám jeho vůni a nemůžu se jí nabažit, jsme od sebe tak daleko, přičemž sedíme vedle sebe. Jemu se v hlavě rojí nápady a mně brouci, nevím, co mám čekat. Chvilku se utužím v jistotě, ale ta se každou chvilku mění, čímž se z ní stává nejistota. "Nenávist? Tu ke mně určitě necítíš. Možná nejistotu, nevíš, co ode mě máš čekat, bojíš se. Ale zášť to určitě nebude."
Potřebuju nějaké jistoty, ale přitom vím, že to nelze. Mám strach. Nemám ponětí, zda žiju nebo přežívám, ale ať je to jedno nebo druhé, každopádně na tom má velký podíl on. Gratulace, není k čemu.
Asi bych už se měla odklidit do katakomb. Možná mám schizofrenii. Na ničem nezáleží, jsem teď a to bych si měla užít, ovšem jsem nucena neustále přemýšlet nad budoucností. Zvlášť v okamžiku blížící se maturity, nástupu na výšku a dalších životních změn. Mám strach.
Ráda bych, aby tam stále patřil, protože si žití bez něj nedokážu představit. Jenže nevím, jak to cítí on, dává mi neustále smíšené signály a já se bojím vyptat na nějaké definitivum. Nechci radši nic vědět. Měla jsem se nejspíš narodit o dvacet let dřív a všechno by bylo mnohem jednodušší. Takhle třeba sloužím jen zábavě. A přitom vím, že ne... Vždyť mě miluje. Že jo?
Čekám na chvíli, kdy si budu alespoň něčím v životě jistá. Mám však takové zvláštní tušení, že se to nikdy neuskuteční. Nejspíš nejsem dost dobrá, chytrá, krásná. Občas vážně nevím, co si mám počít a jak se zbavit strachu.

Korzet z provazů

17. ledna 2016 v 18:27 | Nany |  Mysl
"Chtěla bys, abych si tě svázal?" šeptá a líbá mě. Nejsem si jistá, co bych měla odvětit, neboť nic takového jsem ještě nezkoušela. Na druhou stranu mi intuice radí, že by se mi to mohlo dost zamlouvat. Díky přívalu endorfinů, které se na mne momentálně valí, s kladnou odpovědí dlouho neotálím.
"Dobře. Ale musím to nejdřív pořádně nastudovat. To už není sranda," uzavírá milý.

O několik dnů později jedeme na víkend do skal. Obklopeni nádhernou přírodou a s možností provádět si v hotelovém pokoji co se nám jen zlíbí.
"Lásko, něco tady mám," šibalsky se usměje a vytáhne z tašky provazy. Koutky úst mi taktéž okamžitě vyjedou směrem nahoru a začnu být v nervózním očekávání neznámého.
"Musím si to nejdřív zkusit ještě s videem. A zůstaň oblečená," dodává a vytahuje notebook.
Sednu si tedy na postel a on mi lano začne omotávat okolo prsou, přičemž svůj postup srovnává s tím z videa. Po prvních sekundách už vím, že svazování se mi rozhodně líbit bude. Jakmile je hotový hrudník, váže mi zápěstí za zády a nakonec si lehám na břicho, aby mi svázané kotníky mohl připevnit k zápěstí.
"Tak, to by šlo," hrdě si prohlíží svoji práci. Já mezitím ležím znehybněná na posteli a pokouším se zařadit nové pocity, mezi nimiž výraznou roli hraje vzrušení. Milý však považuje zkoušku za uzavřenou a hned mne zase odváže.

Večer přichází opravdová premiéra provazového představení. Umně si mne uvazuje, tentokrát již nahou. Myslím, že mi při tom i něco sděluje, slovům už však nestíhám příliš rozumět. Velké měkké dlaně jsou všude po mém těle, zdobí mne uzly a znehybňují si mne. Vnímám sexuální energii, vůni milého a mám husí kůži z horkého dechu, který cítím na krku a zádech, když se ke mně sklání. Vlhnu.
Po chvíli jsem už jen jeho dokonalé umělecké dílo. "Tak co, líbí se ti to?" táže se. Než stihnu promluvit, zajede mi prsty do lačně zvlhlého klína. "Moc se ti to líbí."


Vyznání II.

13. ledna 2016 v 20:16 | Nany |  Mysl
Děkuji ti, že mne dokážeš vysvobodit z dusivého sevření. Ze všech těch stresů a třesů, kdy se mi z očí nekontrolovaně spustí slzy, nebo naopak katatonicky sedím a v hlavě mi hučí. Nejúžasnější totiž je, že asi vážně dokážeš všechno. Tvá věta "Já něco vymyslím." se opět hned následující den proměnila v "Už jsem to zařídil."
Přese všechny ty hloupé okolnosti, nepřízeň osudu, roky nahoru a dolů, ty stále vše zvládáš. Děkuji za včerejšek, kdy jsi dokázal, abychom v neobydleném a tedy nevytápěném domě nezmrzli a kurvička mohla dostat, co si přála. Ten akt byl další z osvobozujících kroků vedoucích k její spáse. Oddaluje ji to od temnoty a zatracení.
Jen pro představu, co se mi poslední dny honí stále dokola myslí, si dovolím stvořit takovou malou ukázku:

Zákon je schválen, když se pro něj vysloví nadpoloviční většina všech přítomných poslanců. Horní a Dolní Egypt sjednotil faraon Meni. Lidská psychika je determinována jak biologicky, tak sociálně. Prezidentem EU je polský expremiér Donald Tusk. Sigmund Freud zemřel na rakovinu hrtanu. Prenatální období lidského vývoje se dělí na blastemové, embryonální a fetální. Dílo je psáno v ich-formě, vyskytují se v něm metafory i významové zkratky. 1215 Magna Charta Libertatum. On the 8th of May is Day of Victory, it remembers the end of the WW2 in Europe. Platón popisuje dva světy, svět idejí a svět jednotlivin. 1627 Obnovené zřízení zemské.

Nikoliv včera večer, kdy zazněl můj oblíbený, prostý povel "Svlíkej se."

Přehnul sis mne přes židli a ruce i nohy mi k ní přivázal provazem. Už jsem se netřásla tíhou světa a informací, nýbrž vzrušením. Po chvíli mi již na nahé tělo začaly dopadat kožené prameny důtek. Zrychlený dech se měnil v neuhlídatelné steny. S hlasitými vzdechy pomalu z mozku odcházela všechna dějepisná data, nejprve roky před naším letopočtem, následně ty po něm.
Roztékala jsem se a vytékala blahem; jak krásně jsi mi dělal kundičku nejprve prsty a posléze mi do ní vrazil péro. Šoustal jsi mě zběsile, až se židle, přes kterou jsem byla přehnuta, posouvala. Nemohla jsem se tvého penisu v sobě nabažit. "Chceš moje péro, kurvičko?" ptal ses mě, načež jsem se na tebe přes rameno otáčela s úpěnlivými prosbami, skučela jsem, že chci, jo, jo, moc chci tvoje péro. Mysl se v tu chvíli čistila od Aristotela, Edvarda Beneše i Carla Gustava Junga.
Provaz jsi mi obtočil taky okolo krku, a když jsem před tebou klečela a kouřila ti ho, mohl jsi mé pohyby a hloubku zásunu řídit dle svých preferencí, mohl jsi mi řádně vyšukat pusu a u toho mne jako bonus přiškrtit. Anglická slovíčka mne při tom napadala jen těžce nemravná a rozbor knihy s takovým dějem bych dělala s radostí.

Postříkána semenem a zbavena strasti. (Alespoň na čas.)
Miluju ten přelom mezi kurvičkou a láskou. Jako kurvička poslušně spolykám veškeré teplé sperma nebo si jím nechám postříkat záda, načež na tebe jen mlčky hledím. Ty se zasměješ a vyžádáš si lásku, tak ti dám pusu a schoulená se u tebe ukryju přede vším zlým.
Při zběžné kontrole, která po radostech tohoto typu bývá nezbytná, jsem zjistila, že mám krk trochu popálený od provazu. Představila jsem si všechny ty situace, kdy se mne lidé budou ptát, co to jen mám na krku. Ty jsi hleděl trochu provinile. "No a co, tak si vezmu šátek. K Vánocům jsem dostala dva nové," zasmála jsem se.
Děkuji ti, že jsem se díky tobě ještě nestihla definitivně zbláznit. Osvobozuješ mne.

Ledový korzet

11. ledna 2016 v 16:04 | Nany |  Mysl
Zase mne pokryla ledová krusta, která nedovoluje dýchat a kvůli které se klepu zimou a strachem. Jsem sevřena v korzetu, který se víc a víc stahuje a drtí mi kosti. Sleduju se v zrcadle, hledím sama sobě do smutných zelených očí. Než se naději, začnou z nich padat slzy. Nejdřív přemítám, zda to nejsou jen kapky vody, které se na zrcadlo v koupelně mohou dostat snadno, a tak dlaní přejedu přes svůj odraz. Jsou tam pořád.
Uvnitř cítím, jak mi někdo drtí na kusy zmrzlé orgány. Strašně to bolí. Oproti tomu vnější tělo necítí nic. Nehty zarývám do dlaní a nejsem si jistá, jestli ještě existuju. Tělesná schránka a vnitřní svět od sebe nikdy nebyly dál. Ledový korzet mne dusí. Srdce bije z posledních sil a krev v žilách zamrzá, nemůžu dýchat. Bojím se, že umřu, a zároveň chci umřít.
Strach mne paralyzuje. Bojím se budoucnosti, toho, že nebudu dost dobrá, nebudu umět žít život. Že mi milý uteče, přátelé mě opustí a já zůstanu v celém světě sama a ztracená. Zklamu a pozbudu sebe samotnou. Přesně tohle mi zabraňuje vůbec ráno vstát z postele, komunikovat s lidmi nebo se učit.
Proč mě tyhle stavy musí navštěvovat? Na několik dnů, týdnů, snad i měsíců mne vždy opustí, až na ně skoro zapomenu. Pak už se nebojím chodit okolo zrcadel, abych nespatřila smutné oči. Jenže jednoho dne mi zase vrací facku. Mé zbytečné, ošklivé a hloupé existenci. Nehřeje mne pak ani titěrný plamínek naděje. A jak by se v takové zimě mohl ledový korzet vůbec kdy rozpustit?
Já přece vím, že tohle hnusné rozpoložení mysli zase odezní, jenže si myslím, že ne.

Navždy

9. ledna 2016 v 17:44 | Nany |  Mysl
Poslední den života jsem zažila dva roky zpátky. Rozhodla jsem se, že žití s mojí hlavou už je neúnosné a měla bych provést radikální řez. Ráno jsem si tedy přispala, poněvadž do školy jsem se v ten den nechystala. Dala jsem si sprchu, oblékla si černé šaty a začala se pomalu opíjet vínem. Do toho jsem polknula i pár ibalginů.
Do deníku jsem napsala poslední zápis s lehce roztřesenou rukou a těžce otřesenou myslí. Nejedná se o poezii, není to báseň, ty jsem nikdy nepsala a psát neuměla. Zkrátka jsou to jen ty nejobnaženější myšlenky, které mne v tu dobu trýznily.

Pouhopouhá iluze deziluze
v nicotě
přeju si, aby mě život šňupal
ať z toho aspoň něco má
než když mě jen užírá
to zvládnu sama
bez pomoci
jako vždy

Potuluju se mezi ostrýma hranama
každá má jinou barvu
skončím tak či onak?
přibližuju se víc a víc
kamínek padá dolů do propasti
spadnu taky?

Mám nízký tlak
a věčný hlad, žízeň (a kofola nepomáhá... s vínem možná trochu)
po žití
(či nežití?)
přežívání
hraní si na smysl
pomocí nesmyslů
ať je to ten nebo ten
chcípne

Táhněte do háje
všichni pryč
chtěla jsem jít do ráje
a možná už mám klíč


Vyznání

3. ledna 2016 v 20:10 | Nany |  Mysl
Jsem přivázaná ke stolu a pod vlivem důtek se mi z očí začínají hrnout slzy. Jsem dnes nějaká slabá. Milý mne po pár chvílích odvazuje a ptá se, jestli se s ním chci vyspat. Nikoliv sex, ležet vedle sebe a spát. Odpovídám mu, že to bych strašně ráda. Vlastně mi v tu chvíli nemůže nic udělat větší radost. Jen cítit jeho teplo, vůni a být v bezpečí.

"A je ti jasný, že čím větší ti dávám rány, tím víc tě miluju?"
"Jo."
"A chtěla bys, abych tě švihl fakt tak moc, jak tě miluju?"
"No, to nevím..."
"Nechtěla. To bych tě rozpůlil."

Balzám

1. ledna 2016 v 19:55 | Nany |  Mysl
S koncem vánočních dní a blížícím se silvestrovským slavením se mi většinou uleví. Odejde patos se svíčkami, světýlky a stromečky, přičemž se svět chystá na všeobecné veselí spojené s hektolitry alkoholu. Tento rok tomu však bylo jinak. Abych se přiznala, s hlavou samozřejmě studem sklopenou, občas piju i mimo 31. prosinec. Tělo už mi však nejspíš dává vědět, že jsem na pití rumu venku poněkud stará, přestože k tomu rumu se našla i kapka čaje a že tuto zimu nebyly noci nikterak mrazivé.
Abych to zkrátila, po nostalgickém pankáčském večírku, kdy jsem pod vlivem rumu obdivovala nasvícené výlohy obchodů a na benzínce si kupovala stírací losy, jsem se ráno probudila dočista nemocná. Litovala jsem, že mne radši nenavštívila stará známa kocovina. Místo ní jsem se pekla v horečce a při každém polknutí mi krk silně bolestivě protestoval. Přišla jsem tedy o jeden ze svých nejlepších skillů, skill polykací. Jak smutné.
Nasadila jsem okamžitou léčbu, která počínala zázvorem, medem a citronem. Vyšším levelem se pak stal coldrex a paralen. Brzy jsem však zjistila, že nejspíš nemám jen tak obyčejné nachlazení, nýbrž angínu. K doktorovi se mi přirozeně nechtělo, obstarala jsem si tedy volně prodejný antibiotický sprej do krku a nějaké tabletky. Silvestr se mezitím blížil neúprosnou rychlostí a já jen přemýšlela, jak ho asi strávím.
Samozřetelně jsem celý poslední prosinec proležela v posteli. Občas jsem vylezla, abych si uvařila čaj nebo nastříkala chemikálie do krku, jinak jsem však v poblouznění četla Viewegha (!!!) nebo koukala na Tajemství hradu v Karpatech a youtubery. Všichni slušní lidi mezitím někde kalili, ovšem mně moje samotářství kupodivu poměrně uspokojovalo.
Inu, všechno má své meze. Po půlnoci jsem se přece jen sebrala a dala si rande s milým na kavárně. Společně s dalšími lidmi jsme se tam hezky zabavili až do šesti do rána, kdy jsme se po několika panácích a nemravnostech v temných zákoutích radši odebrali spát.
Dnes mne milý okolo šesté vyzvedl s neodkladným úkolem. "Potřebuji ho vykouřit." Jeho přání je mi samozřejmě rozkazem, a to doslova, a navíc tato činnost mi ani v nejmenším nevadí. Stáhla jsem si vlasy do gumičky a mohlo se jít na věc. Po několika okamžicích jsem již polykala horkou bílou tekutinu. Cítila jsem, jak oblažuje můj nemocný krk, jak hladí bolavé mandle.
Po akci jsme si zašli na kavárnu, kde jsem si dala pravý marocký čaj. V průběhu naší konverzace jsem zjistila, že mne v krku bolí znatelně méně. Ona ta životodárná tekutina bude přece jen léčivá. Učiněný balzám! Každý lékař by měl snad na neduhy předepisovat v první řadě semeno.
Do roku 2016 si tudíž dávám předsevzetí, že každou nemoc, bolístku a úraz se v první řadě pokusím vyléčit přírodní a hlavně přirozenou cestou!