Prosinec 2015

Aby tlouklo

26. prosince 2015 v 23:28 | Nany |  Mysl
"Nekoukej se na mě, jsem dnes ošklivá. Tady na bradě mi vyrašil beďar," hlásím hned při nastupování do auta.
"Pusu!" dožaduje se milý od volantu. Přání mu samozřejmě splním, pak se však odvracím a tvář schovávám v čerstvě umytých a vyfoukaných vlasech. Směje se. Už nesčetněkrát mi přece řekl, že mě má rád celou a se vším všudy. I s beďary, které mne obvykle navštíví, jakmile se blíží červené dny, a dokonce i se zadkem, který je na můj vkus až příliš veliký. Ten má prý úplně nejradši, alespoň může dobře přijímat pohlazení důtkami.
Já toho však na sobě nemám ráda docela dost, zvlášť pak v okamžicích, kdy se na mne nalepí deprese. Jsem protivná sama sobě, zrůda. Netuším, proč by pak se mnou někdo chtěl trávit čas. I přes veškerou snahu se nedokážu přimět k normální komunikaci, buď mlčím nebo kuňkám nesmysly. Milý to naštěstí chápe a prostě mě v těch chvílích nechává nemluvit.
Nyní jedeme do prázdného domu jeho kamaráda, který je nám v současné době k dispozici. Kurvička dostane, co chce, kurvička ale vlastně neví, jestli má na hraní náladu. Tuší, že by potřebovala vyhnat, vyšvihat a vyšoustat démona z těla, ale zároveň je nemožná, odpudivá a nepřívětivé polední slunce odhalí každý detail jejího nahého těla. Velký zadek a malá prsa, nemohlo by to být třeba naopak?
Svlékám se do kalhotek, které mi posléze s vervou k zemi stáhne až sám milý. Klekám si a kouřím mu ho. Snažím se někde nabrat energii, a když zvedám oči k jeho tváři, pokouším se tvářit se jinak než smutně, zdeptaně nebo rezignovaně. Po chvíli už mě váže lanem ke stolu, živou pravou nohu k dřevěné pravé noze a tu levou zase k levé. Pak se horní polovinou těla pokládám na stůl, přičemž vystrkuji svůj enormní zadek, a dávám milému k dispozici ruce, aby je mohl provazem taky připevnit k protilehlým nohám stolu. Během celého procesu svazování už samozřejmě značně vlhnu a depka vytlačená hormony se schovává za roh. Jsem znehybněna. Bez starostí.
Milý si na mne bere důtky a začíná mě trestat. "Zasloužíš si to, kurvičko, co?" Mrská mne střídavě přes zadek, záda a nohy, přičemž síla, kterou do švihu dává, se postupně zvyšuje. Do zvlhlé skulinky mi po chvíli zavádí vibrátor, a zároveň nepřestává s výpraskem.
Orchestr končí šoustáním na křesle, na němž klečím, a on si mne bere zezadu. Když mi postříká záda, svoji životodárnou tekutinu potom bere do dlaní a odnáší do koupelny. Kamarád by nejspíš nebyl rád, kdyby po návratu domů našel na nábytku překvapení.
"Pojď za mnou," natahuje pak ruce, abych se k němu mohla schoulit do náručí. "Spokojená?" ptá se. Jsem. Ta část, která ho poslední dny lascivně vyzývala k činu, je plně uspokojena. Ale ta šedá, méněmluvná, je pořád nešťastná. A neděje se nic konkrétního, co by ji zrovna v tuto chvíli tahalo dolů, prostě se zase jen ohlásila depréska. Tudíž nic a všechno, co se jen stihlo za poslední měsíce nahromadit.
"Co se děje?" táže se. Kroutím hlavou, kterou mám schovanou na jeho hrudi. Sedí v křesle a já jsem na něm schoulená do klubíčka. V poloze plodu. "A řekla bys mi to, že?" hladí mě. Kývu hlavou. Pálí mě oči a z jednoho mi chtě nechtě vyklouzne slza, která se smísí s potem na hrudi milého. A druhá.
Stále mlčím, tisknu se k němu a poslouchám tlukot jeho srdce. Jisté je, že žije.

Slabý proud

25. prosince 2015 v 21:55 | Nany |  Mysl
Jsem ošklivá na své blízké, kroutím očima a nehezkými slovy je vyháním ze svého dosahu. Čím víc něčí blízkost potřebuji, tím silněji od sebe lidi odstrkuji. Vánoce jsou pro mne jen zmar a šeď, bahno, ve kterém se topím. Svátky rodiny, když je má rodinka už hezkých pár let rozpadnutá. Bláto se nachází uvnitř mě, žádné Vánoce bez sněhu za to nemohou. Tiše úpím a rty se při tom snaží usmívat. Nerada bych byla někomu na obtíž. Běžte pryč, nakazím vás! Pár decilitrů černoty se ze mne může vylít a obalit vaše bezbranná těla.
Nejsem nakonec jen můra, která rozbíjí další rodinu? Teď o svátcích jsem si to znovu uvědomila. Vstoupila jsem do jeho života se ženou, dítětem, domem a psem. Samozřejmě nemám důvod mu nevěřit, že k ženě, se kterou bydlí, už dlouhou dobu nic necítí. Někdy to dokonce vyznívá, že se navzájem začali úporně nenávidět. Třeba by se ale vše mohlo urovnat, třeba by si mohl zvyknout a v relativním poklidu si žít, kdyby neodbíhal za kurvičkou a nevyznával jí lásku? Už rok a půl a náčrty společné budoucnosti, přece to něco znamená. Nevím, jak náš vztah vidí lidi okolo, a je mi to taky docela jedno. Vím, že nejsem jen jeho zábava, jenže tím možná hůř. Dorazila jsem něco, co se ještě mohlo uzdravit?
Ve strachu zabíhám do špinavých zákoutí, které si tvoří má hlava. Rvu si vlasy a zrcadlu se vyhýbám kosočtvercem. Pořád mi bolestivě buší srdce, to když se v něm pere strach a láska, zamilovanost a sobeckost. Odesílám iracionální smsky, které plním citáty nebo svými vlastními výmysly. Druhý den bych mobil nejradši spálila v domnění, že shoří i ony hrozné zprávy.
Touha pohlaví je hlad. Co s hladem? Musí být ukojen. Třeba byl ukojen blátem. Je to tak všední, tak přirozené. Jaký to nepěkný obraz člověka! - Ať už se dožaduji poeticky nebo vulgárně, kdy tvrdím, že na nedostatek penisu v pochvě se dá umřít, kdy vytahuju venušiny kuličky, které jsem dostala jako dárek od kamarádky, měla bych si radši naliskat. Vím, že to teď nejde, není kde. A nakonec je stejně opravdovější okamžik, ve kterém ho silně tisknu a nemůžu, nemůžu nikam pustit. Přičemž beru jako osobní porážku, když se mi vytrhne a volá taxi, protože už je noc a máme dopít a jít spát.
Každý. K sobě. Domů.
Ještě předtím mi připomíná úterý, kdy si přece vyjedeme do našeho oblíbeného wellness centra s vířivkou (a mučírnou). Potom se zamýšlí a dodává, že ještě dřív bychom se mohli uchýlit do baráku jeho kamaráda, který v tu dobu bude prázdný. Někdy odpoledne, když jsem tak lačná a nadržená. Dochází mi, že to jediné z mých narážek poslední dny muselo být patrné. Ale mnohem víc bych ve skutečnosti potřebovala náruč. Ale jak chcete objímat někoho, ke komu se nedá přiblížit?
Právě teď mi volal, že s dcerou staví hrad z tekutého písku, co dostala pod stromeček. Hned poznal, že jsem zase dnes "nemluvná Nany" a prý mne zítra rozveselí. "To právě nevím," kuňkla jsem. Nemám totiž ponětí, zda zítra budu mít zrovna na tohle rozveselování náladu. "Tak se o to alespoň pokusím." Ale! Ber, nebo nech být; nebude.
Ač jsme se domlouvali, že si dárky dávat nebudeme, koupil nám lístky na koncert AC/DC. Lístky pod pódiem. Bude to úžasná akce. Čtyřiadvacátého jsem si ten dárek rozbalila a nadšeně se na milého vrhla. Teď už se zase radovat nedokážu. Ale vím, že to tam někde je. Jen musí radost vyplout. Musí být silnější proud.

Veselé Vánoce

21. prosince 2015 v 19:53 | Nany |  Mysl
Pozor, text těžce pornografický, nevhodný a plný věcí z mé zvrácené mysli. Ale veskrze romantický, poněvadž jsou Vánoce.

"Dobrý večer, já bych potřebovala na Masarykovu ulici," žádám taxikáře a zavírám za sebou dveře od auta. Nato se beze slova rozjíždíme mrazivou prosincovou nocí. Z rádia hraje tichá hudba a já jsem především ráda, že konečně sedím v teple a mířím domů.
Unaveně koukám z okýnka, když zpozoruju, že špatně odbočuje. "Počkejte, to musíte…" vyhrknu a přemýšlím, jak ho nasměrovat správně. Můj orientační smysl v podstatě neexistuje. "Mlčte, vím, kam jedu," odvětí, aniž by se na mne podíval. Okamžitě ve mně hrkne a v hlavě mám vakuum. V tu chvíli navíc vyjíždíme ven z města a silnici z obou stran lemují pouze husté lesy. Uprostřed vakua vyplňujícího můj mozek vzplane světýlko racionálna, začnu nenápadně v kabelce lovit mobil. "Dost. Nebo bude hůř," zavrčí řidič a vyrve mi tašku z rukou, aby jí mohl mrsknout na zadní sedadlo.
Načež zase ztuhnu a jen odevzdaně hledím do tmy před sebou. Po pár minutách taxikář zajíždí ke kraji silnice a zastavuje. Nyní mě buď znásilní, anebo zabije. Možná obojí. V pořadí, jaké mu bude milejší. "Vystupte si, prosím," pronese neutrálním tónem. Jakmile tak učiním, on se s autem prostě otáčí a odjíždí pryč.
Zůstanu nechápavě stát a koukat. Ze zlověstných smrkových větví, které se na mne sápají, vůbec nemám dobrý pocit. Cesta zpátky do města by mi však měla zabrat jen pár minut. Snad už se ten blázen nevrátí. O co mu vlastně šlo? Jen o tu kabelku?

Dramata

20. prosince 2015 v 1:27 | Nany |  Mysl
Někdy navštěvuji jednu strašnou knajpu. Její kouzlo jsem objevila asi před rokem a půl. Potkala jsem tam kupu šílenců a zažila tuny nepublikovatelných zážitků. Zahrnují samozřejmě nemravnosti, lehké i tvrdé drogy a především spoustu alkoholu a muziky.
Hospodský je bohužel týpek, který si prostě řekl, že by bylo super mít hospodu, avšak nic o tom neví a vůbec to nezvládá. Ve zkratce - dluží nájem asi za půl roku a ten podnik je už zkrátka delší dobu na zavření. Jen zázrakem se mu občas podaří sehnat nějaké peníze na bečku a pár lahví tvrdého. Zámožný majitel prostor ho tam však nechává, protože mu peníze plynou i z jiných věcí než z pronájmu jedné hospůdky. Ráda ho nazývám mafiánem a myslím si, že nejsem zase tak daleko od pravdy. Hospodského, který mu už dluží dost peněz, v tom každopádně nechává máchat a stále ho ještě nevyrazil.
Nicméně, v pátek se tam konala oslava narozenin. Jakmile jsem vstoupila do dveří a pozdravila se s kamarády a známými, hned mi začali šeptem vysvětlovat, co se na začátku večera událo. Přišel prý nějaký divný chlápek a začal se dohadovat s hospodským. Chtěl putyku okamžitě zavřít, pak se však smířil s tím, že všichni hosté budou na konci večera platit rovnou jemu, nikoliv hospodskému. Okamžitě jsem pochopila, že se jedná o ovečku pana majitele.
Zaostřila jsem k vedlejšímu stolu, kde seděl a hlídal. Mohlo mu být okolo třiceti let, měl na sobě černou mikinu a na rukou zlaté prsteny. Objednával si jednoho panáka za druhým a monitoroval okolí. Hned mě napadlo, jak dlouho nás a naši knajpu asi dokáže kontrolovat? Myslí si, že se tady zavírá s úderem dvanácté hodiny?
Tohle každopádně nebyla moje věc a radši jsem pozornost navrátila k paření. Donesla jsem taky nějaké cukroví a oříšky, což jsem neměla dělat, jelikož se naše oslava v průběhu večera zvrhla ve skořápkovou válku. Pár skořápek přílítlo i na hlavu mafiána, což mi bylo srdečně jedno (s postupujícím alkoholem v krvi jsem to omylem mířila často jeho směrem). Pokud totiž vidím nevyužitou mísu koblih a vhodný cíl, jdu se o to postarat.
Okolo půlnoci většina lidí včetně oslavenkyně odešla. Já však ještě neměla dost sociologického experimentu. Ten večer jsem si chvílemi připadala jako v kriminálce, která se střídala s absurdním dramatem. Já však radši psychologické romány...
Hospodský už na dění ve svém podniku rezignoval a radši se taky opil. Mafián si mezitím na stůl poručil celou dvoulitrovou petku coly a láhev Diplomatica. Protože mi po jointu vyschlo v ústech a věděla jsem, že po dobrém už ten večer nic nedostanu, houkla jsem směrem k mafiánovi, jestli mi z té "své" coly aspoň trojku prodá.
Zvedl se a vrávoravým krokem došel k našemu stolu, u něhož jsme seděli už jen čtyři (typicky zůstává Nany a samí chlapi). Bez okolků si přisunul židli, nalil mi colu a doprostřed stolu prásknul lahví Diplomatica, až se rum rozstříkl všude okolo. Pobízel nás, že je to všechno zadarmo, na něj, přičemž nám začal vysvětlovat, že rozhodně není mafián. Prý jen přišel pro to, co patří jeho šéfovi. K tomu tématu se vracel každých pět minut, asi mu vážně záleželo na tom, abychom pochopili, jaký je hodný klučík.
Ptala jsem se ho, zda má ve svých prstenech jed, který nám bude sypat do pití. To se rozvášnil u dojemné historky se svým tatínkem, od kterého prý prsteny dostal - což však nevyvrací teorii, že v nich schovává kyanid. Můj dokonalý příběh o mafiánovi dovršil v okamžiku, kdy mi podal svůj ukrajinský pas.
Byla jsem kolaborantka, co od něho pila colu, zároveň ho však nazývala zmijí. Seděla jsem u jednoho stolu se zlem, co si přišlo vybrat svoji daň, zničit naši oblíbenou putyku. Přemýšlela jsem, kdy ho moje rýpavé poznámky vytočí natolik, že mi dá přes hubu. (Mohl by taky vytáhnout kvér.) Samozřejmě by okamžitě dostal a proletěl by se oknem či dveřmi, dle vkusu každého soudruha, tedy dle toho, kdo ze spolusedících by ho první drapl. Jenže mám tu smůlu, že vždy nejvíc reju do lidí, kteří to nepochopí.
Sledovala jsem, jak se mu s přibývajícím panáky víc a víc motá jazyk. Inu, jestli nás všechny chce přepít a čekat tu do zavíračky, výborně! Ukrajinský mafián, bod pro něj, ale oproti tomu štamgasti, kteří fakt něco vydrží a Nany, která minimálně ví, kolik si toho může dovolit. Tři, dva, jedna - hrajem!
Pan mafián nás stejně svojí přítomností dlouho neoblažoval, musel běžet zvracet na toaletu, načež usnul, aby se po pár chvílích probral a odpotácel neznámo kam. Vítězství na naší straně! Tedy, mohlo by být. Dnes jsem se samozřejmě dozvěděla, že hospoda se definitivně zavírá. To nám všem ale bylo jasné. A taky - konečně bude klid! Strašný podnik, šílený, říkám.
Alespoň jsme se však nevzdali a na palubě vydrželi až do poslední chvíle, hm?

Ráj?

18. prosince 2015 v 16:39 | Nany |  Mysl
Žiju ve světě, v němž mi můj milý už snad víc než měsíc básní o úžasném dárku. Popisuje mi také korespondenci s pánem, který budoucí dárek vyrábí. Poslední týden slova milého směrem k výrobci vyznívala notně nervózně, protože už by onu dokonalost rád držel v rukou a využíval. Pán však tvrdí, že na kvalitu je dobré si počkat, a navíc má teď před Vánoci frmol.
Před pár dny mi milý poslal dokonce fotku oné úžasnosti. Mohla jsem si tak prohlédnout dřevěnou lesklou rukojeť mahagonové barvy, jež je zakončena kuličkou. Málem jsem se rozplynula nad vodopádem černých kožených pramenů, které z dokonale tvarované rukojeti vyrůstají. Představivost se mi okamžitě rozletěla rychlostí světla...
Kam všude mi kožený svazek bude dopadat, kde mne bude hladit? Jakou silou mne asi ostré jazýčky budou olizovat? Netvrďte mi, že nežiju v ráji, když zde může vzniknout takový nástroj slasti, čokoládová fontána, nejvyšší blaženost?
Včera mi volal, že dárek už vyzvedl na poště. Konečně jsem se dočkala. Oba jsme se dočkali. Vznáším se na sladkém obláčku nadrženosti. V ideálním světě bych však nemusela čekat až do soboty, než pořádně dostanu, co si zasloužím...



Svatá pouť

13. prosince 2015 v 18:25 | Nany |  Mysl
Celé dopoledne se spokojeně válíme v hotelovém pokoji. Koukáme na videa, provokujeme se a povídáme si. V podstatě bychom si takhle mohli vystačit třeba navěky. Zahálka je však nepřípustná a měli bychom vyrazit taky na výlet. Milý a jeho ruce-všude mi s tím však moc nepomáhají.
"Jo, jdeme na výlet?" pomalu šeptá a rukou mi zajíždí do klína.
"Jdem! Nebudem se celej den válet," vydechnu.
On natáhne svoji dlouhou ruku, přičemž z tašky, která stojí u postele, vyndá provazy. Milý zkrátka vždycky ví, jak na mě. Přesto vstanu a protahuju se. "Můžeš si mě svázat na cestu," pokrčím rameny.
"Tak to ne. Žádný exhibicionismus."
"Jenom trošku. Však by to nikdo neviděl..." škádlím ho.
V sekundě už sedím na posteli bez trička, nachystaná pro jeho šikovné ruce. Váže mi lano okolo prsou. Podprsenku většinou nenosím, tuhle si však na výlet mile ráda vezmu. Přes hotové dílko potom přetahuju rolák a zkoumám se v zrcadle. Nikdo si nemůže ničeho všimnout. Pouze na zádech mám větší shluk uzlů, stejně si však budu ještě oblékat kabát. Jediné, co je docela zřetelné, jsou mé trčící bradavky tvrdosti diamantu.
Jakmile se oba dooblékneme, vycházíme ruku v ruce do šedivého zimního dne. Jdeme navštívit jedno z významných křesťanských poutních míst. Připadá mi velice zvláštní potkávat kolemjdoucí, kteří o našem malém tajemství nemají vůbec ponětí. Hrdě si nesu na těle mistrovské dílo svého milého, o kterém vím jen já a on. Patřím mu. (Patříme si.)
Stoupáme na kopec a cestou si prohlížíme sochy Ježíše Krista. Ježíš mučen. Ježíš bičován. Ježíš si nese svůj kříž. Je až hanebné, co vše nám tyto skulptury evokují. Není třeba si to sdělovat slovy. Stačí mi podívat se na plamínky v jeho očích. "Koukej, tihle mají přesně ty biče,..." nevydrží to už v jednu chvíli.
Stoupáme stále výš a já si nesu svůj kříž, který cítím na hrudi, který mne hřeje a který si nesu moc ráda. Při hlubším nádechu cítím, jak se mi provazy zařezávají více do kůže. Příjemně mě objímají, v určitých chvílích tvrději, aby mi daly na srozuměnou, že se na ně můžu spolehnout. Vždy tu pro mě budou. Jelikož mne jimi ozdobil právě on.
Konečně staneme na vrcholku kopce, ze kterého vyrůstá bílá kaple. Poměrně dost tu fouká a z nebe občas spadne malá dešťová kapka. Přitisknu se k milému a dožaduji se polibku. Z kopce je krásný výhled na městečko pod námi a lesy v dáli. Jsme tu jen my. I když okolo nás chodí další lidé, na nich nezáleží. Pouze my. Plni protikladů, a proto přesně akorát k sobě. Dvacet let tam, dvacet let sem. Velkej a malá. Ten, co svazuje a ta co se nechá svázat. Amen.

Jsem?

7. prosince 2015 v 21:25 | Nany |  Mysl
Rozsvěcím a znovu zhasínám světlo. Záře vždy alespoň na chvíli zaplaví temnou místnost. Musím vynaložit úsilí, aby se tak stalo, ovšem pak stejně zase zmáčknu tlačítko a nastane tma. Nevím, proč to dělám. Nejspíš to nelze ovlivnit vůlí. Černý kůň zlověstně ržá a strhává mne níž a níž. Vozataj je zkrátka opilec a v kocovině často pospává.
Děsí mne, jak moc mi na milém záleží. Jak může každé jeho slovo, sms či telefonát ovlivnit moji náladu. Jak jsem šťastná, když se mi ozve, jak vyčkávám. A pokud něco nevyjde podle plánu, nevidím se s ním, i když setkání bylo naplánováno, dokáže mne to solidně drásat. Je jasné, že ho miluji a záleží mi na něm, tyto emoce jsou snad v pořádku. Jen netuším, jestli už to někdy nezachází do krajních mezí.
Někdy mám pocit, že dokážu být opravdu šťastná jen v jeho blízkosti. Což je hloupost. Vždyť mám skvělé kamarády a další spoustu známých, se kterými se dokážu zasmát, pobavit a svěřit se jim. Dokážu si přece najít zábavu i bez něj. Kromě toho občas vyloženě potřebuju být sama a věnovat se svým introvertním činnostem jako je čtení, psaní a sledování anglických seriálů.
Jenže on je to světlo. Byl to první člověk, kterému jsem vždy brala telefon. Od chvíle, kdy jsem ho poznala a dala jsem mu svoje číslo. Za ten rok a půl, co se známe, jsem mu hovor nezvedla možná třikrát. A to vážně v těch nejhorších situacích, kdy jsem nemohla. Inu, pro ty, co nejsou v obraze - jsem magor a magoři mého typu někdy hovory nepřijímají. Nerada s lidmi mluvím po telefonu. Často s nimi nechci mluvit vůbec. Ale s ním, i když mám bubáky v hlavě, rozmlouvám.
Nemám ponětí, jestli o tom ví. Samozřejmě je mu jasné, že ho mám moc ráda. Nicméně indicie, které by mohly naznačovat, že jsem na něm snad závislá, před ním určitě nevytahuju. Rozhodně bych si nepřála, aby se za mě cítil jakkoliv zodpovědný.
"Penis je lepší než Prozac, ne?" zasmál se včera, když jsme byli v kině. Jasně. Jenže ne jen penis, celý on. A jak nad tím tak dumám, milý to stejně asi tuší.
Ach, děsím se. Jsem blázen. Mám zkrátka strach. Možná nad tím vším až příliš přemýšlím. Ráda bych už článek nějak pokud možno optimisticky ukončila. Jediné, co mne však napadá, je fakt, že za pár dnů úmorné školy nastane víkend a léčba penisem a terapie usínání v náručí. Tudíž se to zase vše odvíjí od něj. Jenže vlastně, no a co?
Blik. Svítí.