Řekni si

12. listopadu 2015 v 15:27 | Nany |  Mysl
"Potřebuju dostat na zadek, prosím," šeptnu mu do ucha. Jsem opilá. A smutná. Přišla na mne sklíčená nálada, která se mi čas od času usídlí v nitru a nedá pokoj. Nejspíš je potřeba vylít si ji z hlavy nebo vymlátit. Nejlepší bude přijímání podobojí. Kdo ví, kde mají ony splíny základ. Někde hodně hluboko. Když se přidá pošmourné počasí, stresy z příprav na maturitu a obavy z budoucnosti, lehce můžou vyplout na povrch. Nemůžu pak dýchat.
Sedíme v hospodě u stolu ještě s několika lidmi. Hledím na něj s očekáváním. Po mé prosbě, kterou jsem mu zašeptala do ucha, na sobě nedává nic moc znát. Odvětí mi pak, že ještě musím pár dnů počkat, pak přece navštívíme naše oblíbené wellness centrum s vířivkou (a vším, co je potřeba k té pravé zábavě). Nemůžu čekat tak dlouho.
Sleduju, jak si objednává další pivo. Přede mnou stojí rum s kofolou, který už mi ani trochu nechutná. Snažím se vnímat známého sedícího vedle mě, který mi chce překotně sdělit něco strašně důležitého. Jsem vyčerpaná. Podkládám si hlavu dlaní. Jsem opilá. Snažím se na něj zaostřit a pouze přikyvuji. Jsem smutná. Potřebuju okamžitě seřezat!
Ten, který mi odpírá dopad svých rukou na moje tělo, asi o půl druhé volá taxíka. Zvedáme se a loučíme se. Ploužím se jako mrtvola a už se vidím v posteli. Vím určitě, že zítra zatáhnu školu. To si však ještě nejsem jistá, jestli mi bude hůř fyzicky nebo psychicky. To si jeden nevybere (no, někdo jo).
Než nastoupíme do taxíku, dá mi pusu. "Jak moc nutné je to s tou tvojí potřebou?"
Rozšíří se mi zorničky. "Moc," kníknu.
O pár chvil později už klečím na schodech ve vymrzlém domě, který je momentálně opuštěný. Konečně se můžu nadechnout. Domem se rozléhá pouze hlasité plácání a moje steny. Do očí mi vhrknou slzy. Bolesti. Štěstí. Nejsem už ploužící se mrtvola, ožívám. Na chvíli splíny odlétají z hlavy pryč. Nelze se soustředit na nic jiného než hořící zadek.
Choulím se v jeho náručí. "A taky tě miluju. To už jsem ti dlouho neříkal." Nechci teď mluvit. Nemůžu mu nic odpovídat. Jen se k němu vší silou každou částí těla přitisknu a líbám ho. Chci ho. Potřebuju ho. Vnímat ho intenzivně všemi smysly. Nechci se od něho už nikdy odlepit. Nemůžu.
A musím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | Web | 12. listopadu 2015 v 17:37 | Reagovat

Ako to komentovat?

2 Jana Jana | E-mail | Web | 12. listopadu 2015 v 17:43 | Reagovat

Opila bych dostala az za strizliva... Takhle se zridit bych nemohla :-D :-D

3 Nany Nany | Web | 12. listopadu 2015 v 20:18 | Reagovat

[1]: Není nutno :)

[2]: Já zas tak zřízená nebyla. Alkoholem byla vyháněna depka, která stejně byla pořád nad opilostí. No, hlavně, že člověk dostane.. :-D

4 Jana Jana | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 6:22 | Reagovat

[3]: Jsem za to, že někdy je lepší nedostat. Pokud hravě, jak to máš článkem na mysli ty, tak jo. Ale jindy ani moc ne :D

5 Akim Akim | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 14:07 | Reagovat

To musela být osvobozující úleva. Nádherně a poutavě napsané. Smekám. ;-)  :-)

6 Karma Karma | Web | 13. listopadu 2015 v 14:25 | Reagovat

Achjo, fakt hezky napsané, v člověku to až vyvolá nepříjemné množství touhy a zářlivosti. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama