Listopad 2015

S čistou hlavou

29. listopadu 2015 v 18:47 | Nany |  Mysl
Obracím v ruce krabičku antidepresiv. Je sedm hodin ráno a přichází čas, kdy mám polknout svoji pravidelnou dávku.

Před pár dny jsem někde četla, že člověk dlouhodobě užívající antidepresiva může mít problém zamilovat se. Dává to smysl, vždyť léky ze skupiny SSRI ovlivňují tvorbu serotoninu, který se na zamilovávání a lásce určitě také nějakým způsobem podílí.
Připadalo mi to děsivé. Zároveň jsem si vzpomněla, jak jsem minulé léto poznala milého a téměř okamžitě Prozac vysadila. Může se jednat o náhodu, snad však zafungovala jakási intuice či podvědomí. Možná jsem tušila, že k němu chci a budu něco cítit.
Také byl prvním, komu jsem o vysazení po několika týdnech řekla. Tehdy jsem ještě neměla ponětí, jakým způsobem se bude náš vztah vyvíjet, ale vlastně jsem mu od začátku jakýmsi šíleným způsobem věřila. Hned na mne zapůsobil. A jen rozum mne odrazoval od toho, abych si k němu dovolila cítit něco víc, hlavně kvůli věkovému rozdílu.
Asi po třech měsících od vysazení jsem jela na pravidelnou návštěvu za paní psychiatričkou. Sdělila jsem jí, že už antidepresiva dál papat nebudu, neplánuju se totiž "znovu" zasebevraždit a zkusím tedy žít bez nich. Se starostlivým pohledem v očích mi kladla na srdce, ať je tedy pomalinku a hlavně postupně začnu vysazovat. Vše jsem jí odkývala, ač na tyto rady bylo trochu pozdě.
Poslední dny je mi dost na nic. Zase je toho na mě moc a já nic nezvládám. Nebo, normální člověk by to možná přijal o dost lépe, ale já jen pomyslím, kolik toho mám... A postupuju radši po malých krůčkách. Nejsem se sebou spokojená. Potřebuju se víc učit, číst, psát maturitní práci (a blog), cvičit, zdravě jíst, nakoupit vánoční dárky, provést generální úklid, víc chodit ven, odepisovat lidem na sms a brát jim telefony, pravidelně chodit spát, míň pít a nepropadat trudomyslnosti. A hlavně najít sílu.
Možná by mi všechno šlo s pilulkou líp? Asi ano. Ale stačí mi pomyslet na toho, díky kterému jsem prášky naprosto podvědomě odhodila v dál a je mi zase líp. Další víkend budeme jen spolu. Pryč ode všeho. A co je víc?

Schovávám platíčko s prášky zpět do krabičky a tu zavírám do šuplíku. Tohle je naposledy, co ji vidím.

Tajné přání

22. listopadu 2015 v 17:20 | Nany |  Mysl
Vcházím do temného sklepení, na něž jsem se těšila celou cestu, která trvala téměř tři hodiny. Nyní sestupuji po schodech a jsem celá napnutá a nadržená. Jelikož moje stydlivá povaha nemá ráda ostré světlo, nejprve ve všech místnostech zapalujeme svíčky. Plápolající plamínky ozařují mučicí nástroje tak nějak měkčeji a přívětivěji než žárovka. Směju se, že vyžaduji především tu správnou romantiku. Taky podotýkám, že poslední dny se ráda učím při vonných svíčkách.
"Miluju svíčky. Miluju vosk...," škrtám další sirku.
"Jo? Dobrý vědět," poznamená milý.
Přemýšlím, jestli si můj komentář o vosku přebral tak, jak bych si přála. Vzhledem k jeho odpovědi by můj sen snad mohl přejít v realitu, ovšem ta reakce byla tak neutrální a bez většího emocionálního zabarvení či zaujetí... Netuším. A to je na celé věci právě to nejlepší.
Když jsou kulisy řádně nasvíceny, hra může začít. "Tak se svlíkej."
Po chvíli už ležím na zádech na lavici potažené červenou koženkou a jsem znehybněna doslova od hlavy po paty. Přes kotníky a stehna mám řemeny, hlavu s oběma rukama potom uvězněnou v dřevěné kládě. Nyní jsem vydána na milost a nemilost svému milému. Pokud nestojí přímo nad mým obličejem, nevidím, co dělá. Ze své nové pozice jsem řádně vzrušená.
Tuším, že si právě vybírá, čím mne ztrestá. Pak slyším vzdalující se kroky. Opouští pokoj. Hned se však zase vrací a vedle lavice pokládá pětiramenný svícen s hořícími červenými svíčkami. Za dobu, co jsme se připravovali, se vosk stihl řádně roztopit. Zatím stále nevím, jestli chtěl milý přinést jen více světla, anebo svícen donesl i z důvodů zajímavějších.
Konečně dostávám první ránu důtkami. Milý se dnes se mnou opravdu nemazlí. Přistává mi jedna rána za druhou po celém těle. Stehna, břicho, prsa, nic nezůstane ušetřeno. Vždy když zabloudí do blízkosti klína, mísí se ve mně strach, nervozita a přemíra vzrušení. Sténám, kroutím se, ale příliš místa pro pohyb mi stejně nezbývá. Moje hlasité projevy utiší až penis v hrdle.
Pták potom zase odlétá a milý mi mizí z dohledu. Nevidím, co dělá, nic neslyším. Znenadání na prsou ucítím zvláštní horkou bolest a neubráním se vyjeknutí. Vosk. Pochopil. Moje tajné přání bylo vyslyšeno. Poslední dny mne opravdu lákalo vyzkoušet hrátky s voskem (ještě když jsem si o něm četla u Jane).
Nejlepší je to očekávání. Nikdy nevím, kam rozehřátý vosk dopadne. Věřím, že údolí se snad vyhne, to bych asi zase nemusela... Vážně se jedná o úžasný pocit, je to tak strašně silný vjem. Střídají se na mne důtky, vosk a penis v ústech. Otec, syn a duch svatý.
Když jsem odpoutána, abych mohla být odvedena do jiných neméně zábavných koutů těchto prostor, fascinovaně hledím na svoje tělo zbrocené potůčky zaschlého rudého vosku. Nakonec je to všechno umění, ať už se jedná o svazování, polívání voskem nebo další praktiky. Je to nádhera. Lidské tělo a co se s ním dá udělat. A co může vydržet. A co se mu může moc a moc líbit...

Vítání dne

21. listopadu 2015 v 13:39 | Nany |  Mysl
"Kurvička už je unavená. Au, a kundička taky."
"Chceš jet domů?" zeptá se.
"Ještě chvilku...," tisknu se k němu.
"Kurvičko, od osmi od večera do osmi do rána budu jen tvůj. Nikam se od tebe nehnu."
Přitisknu se k němu ještě víc. Vím, že teď musím jet domů. Pomalu svítá. Zítra nás čeká důležitý výlet. Daleký. Do zábavného wellness centra.
"Jak zítra pojedem,... nastoupíš do auta, stáhneš si sukni, kalhotky a uděláš si kundičku, jasný?"
Hledím na něj chtivým pohledem. Jasně, jasně že to udělám.
"A pak si tě zavedu do sklepení, svážu, ošoustám a do toho tě zbičuju," pokračuje.
Tep se mi i přes únavu zase zrychluje. Ale už musím jít. Jako slušná dívka. Ať jsem doma alespoň dřív, než se probudí tatínek.
"Miluješ mě?" propaluje mne pohledem. Nechápu, jak se takhle může ptát. "Miluju tě, miluju," líbám ho.
"Já tebe taky. Úplně nejvíc, jak to jde."
Umačkej mě.
Vychází slunce a osvětluje místnost.
Jsme sadomasochistická hovada.

Jen tvá srnka

19. listopadu 2015 v 20:33 | Nany |  Mysl
Prostě tě potřebuju cítit, sáhnout si na tebe, být s tebou. Čekám, až to půjde. Nemám sílu přijít za tebou do hospody, kde budu akorát sedět, koukat a poslouchat hlouposti, které po tobě budou chtít lidé okolo. Hlouposti, na které jim budeš s vážnou tváří kývat a druhý den se jim vysmívat. Řešit faktury, které skončí polité a pošlapané na zemi. Víš přece dobře, jaká je to celé hloupost. Hraješ si s nimi. Dokážeš dostat lidi tam, kam potřebuješ. Ale co když ti ta hra už nic nepřináší? Co když je to jen zmar?
Nemůžu se zase nadechnout. Občas přemýšlím, nakolik moudré bylo jen tak z vlastní vůle přestat brát antidepresiva. Stavy posledních dnů mne zašlapávají do hlíny. Někdy se mi jen tak rozbuší srdce a chce utéct. Všechno se ve mně sevře a vážně to fyzicky bolí. Přemýšlím, jestli umřu. Jaká ironie - když jsem se pokusila o sebevraždu, nevyšlo to. Teď přece nemůžu jen tak přestat dýchat. V hysterii poslouchám audioknihu Haliny Pawlowské a spím asi šestnáct hodin denně. Nestačí to. Navíc musím do školy. Však tam chodím poměrně pravidelně. Jen dnes to nešlo. Prostě ne.
Jsem moc smutná a panikařím. Včera jsem si vylila na počítač mošt. Když jsi mi volal a ptal ses, co dělám, měla jsem alespoň hezkou odpověď. "Vylívám si na počítač mošt." Tak moc šikovná jsem. Pak jsem zakřičela, narazila si nohu o postel, shodila peřinu doprostřed pokoje a zhroutila se. Ale to už se nesděluje.
Potřebuju prostě jen obejmout. Ani na tvoje péro nemám náladu, ale kdybys chtěl, samozřejmě ti ho vykouřím. Když mě pak sevřeš v náručí a budu s tebou moci chvilku být. Nic víc.
Vím, že je to všechno jen můj problém. Právě teď bych se za tebou mohla vydat. Jenže já chtěla vidět tebe, ne je. Cítím se jak srnka, která utíká před sebemenším hlukem. Srnka, která si až příliš navykla na svého myslivce. Nosí jí krmení, ale zároveň ji může kdykoliv zastřelit.
Bojím se.

Slída

17. listopadu 2015 v 22:56 | Nany |  Mysl
Jdu černou nocí a slída na domech září, lže, mlží, dělá ze sebe hrdinu. Trapné šupinky jakéhosi minerálu na mne křičí ze tmy. Podívej, jsem krásná! Dám si na sebe třpytky a to mne zvelebí! Hnus zůstane hnusem a krása nezešedne, na odpudivou fasádu domu nestačí přidat pár kapek rosy.
Slída jako noční obloha, slída jako pot na zádech milence, slída jako slza dojetí v oku plném láskyplného pohledu. Nic z toho není. Slída je jen faleš, fet říznutý moukou a kypřícím práškem, hvězdy vytvořené panem malířem, jakkoli dokonalé, falešným van Goghem s oběma ušima. Je pouhým předstíraným orgasmem, kočičím zlatem.
Nepřijde Brumbál a nevykouzlí z ní světový mír, neexistuje nic, co by ze slídy mohlo vzejít dobrého. Komunistická propaganda nepřipouští kouzel, povolená je pouze slída. Třpytivá, naoko hezká, sežerte ji a otravte se. Putujte denní oblohou obsypanou zářivými čárami slídového prachu!

Všimli jste si někdy vůbec někdo, jak je slída trapná? Celé město se v ní topí.
Zachraň mě.

Řekni si

12. listopadu 2015 v 15:27 | Nany |  Mysl
"Potřebuju dostat na zadek, prosím," šeptnu mu do ucha. Jsem opilá. A smutná. Přišla na mne sklíčená nálada, která se mi čas od času usídlí v nitru a nedá pokoj. Nejspíš je potřeba vylít si ji z hlavy nebo vymlátit. Nejlepší bude přijímání podobojí. Kdo ví, kde mají ony splíny základ. Někde hodně hluboko. Když se přidá pošmourné počasí, stresy z příprav na maturitu a obavy z budoucnosti, lehce můžou vyplout na povrch. Nemůžu pak dýchat.
Sedíme v hospodě u stolu ještě s několika lidmi. Hledím na něj s očekáváním. Po mé prosbě, kterou jsem mu zašeptala do ucha, na sobě nedává nic moc znát. Odvětí mi pak, že ještě musím pár dnů počkat, pak přece navštívíme naše oblíbené wellness centrum s vířivkou (a vším, co je potřeba k té pravé zábavě). Nemůžu čekat tak dlouho.
Sleduju, jak si objednává další pivo. Přede mnou stojí rum s kofolou, který už mi ani trochu nechutná. Snažím se vnímat známého sedícího vedle mě, který mi chce překotně sdělit něco strašně důležitého. Jsem vyčerpaná. Podkládám si hlavu dlaní. Jsem opilá. Snažím se na něj zaostřit a pouze přikyvuji. Jsem smutná. Potřebuju okamžitě seřezat!
Ten, který mi odpírá dopad svých rukou na moje tělo, asi o půl druhé volá taxíka. Zvedáme se a loučíme se. Ploužím se jako mrtvola a už se vidím v posteli. Vím určitě, že zítra zatáhnu školu. To si však ještě nejsem jistá, jestli mi bude hůř fyzicky nebo psychicky. To si jeden nevybere (no, někdo jo).
Než nastoupíme do taxíku, dá mi pusu. "Jak moc nutné je to s tou tvojí potřebou?"
Rozšíří se mi zorničky. "Moc," kníknu.
O pár chvil později už klečím na schodech ve vymrzlém domě, který je momentálně opuštěný. Konečně se můžu nadechnout. Domem se rozléhá pouze hlasité plácání a moje steny. Do očí mi vhrknou slzy. Bolesti. Štěstí. Nejsem už ploužící se mrtvola, ožívám. Na chvíli splíny odlétají z hlavy pryč. Nelze se soustředit na nic jiného než hořící zadek.
Choulím se v jeho náručí. "A taky tě miluju. To už jsem ti dlouho neříkal." Nechci teď mluvit. Nemůžu mu nic odpovídat. Jen se k němu vší silou každou částí těla přitisknu a líbám ho. Chci ho. Potřebuju ho. Vnímat ho intenzivně všemi smysly. Nechci se od něho už nikdy odlepit. Nemůžu.
A musím.

Prostě romantika

8. listopadu 2015 v 16:12 | Nany |  Mysl
"Mám pro tebe překvapení," sdělí mi se zvláštním zábleskem v očích. "To se ti bude líbit, neboj."

Když jdeme po schodech dolů do šera, už tuším, co mne čeká. Jsem trochu nervózní, ale zároveň se těším. Náhle se ocitám v ráji. "Tohle všechno je na tři hodiny jen naše," usměje se.
Sklepení se skládá ze tří místností. Jedna je vybavena vířivkou, saunou, postelí a gaučem. Zbývající dvě jsou o hodně zábavnější. Najde se v nich vše, na co jen může zhýralá duše pomyslet. Důtky, pouta, provazy, roubíky, obojky, háky na zavěšení, klec, lavice, železný kříž... Na veškeré vybavení pak pro přidání té správné romantiky dopadá světlo ze strategicky rozmístěných svíček.

Celá lačná a napnutá vyčkávám, co se bude dít. Doufám v pokyny. Svlékám se. Dostávám obojek, aby si mne na vodítku mohl odvést, kam se mu jen zlíbí. Konečně ho vytahuje a já ho nedočkavě beru do úst. Na mé holé kůži se mezitím střídavě podepisují důtky a plácačka. Každý z nástrojů poskytuje trochu jiný druh slastné bolesti. Když se mne ptá, co je lepší, nedokážu odpovědět. Ani jedno. Obojí.
Jakmile jsem nohama i rukama připoutána k železnému kříži, může mne sice pořádně ztrestat, ale dlouho tak kvůli bolesti zápěstí nevydržím. Jsem zkrátka moc malá. Nany. Přesouváme se na lavici, kde si kleknu a on mi přikurtuje nohy. Zezadu mě šoustá a já jsem čím dál hlasitější. Přirážením odsouváme těžkou železnou lavici pryč ze středu místnosti. Dočista ji odšoustáváme z jejího původního místa.
Jdeme si odpočinout do vířivky. Pak si mne sváže a vracíme se na místo činu. Jsem naprosto znehybněná. Zadek mne pálí a tuším, že bude úplně červený. Přemítám, jestli do zítřka budou modřiny.
Tři hodiny v ráji uplynou jako tři sekundy.

"Tak se ti to líbilo? Kvičela jsi jako podsvinče."
Kvík.

Když naprosto uvolněná a spokojená opouštím prostory mučírny, zrak mi sklouzne k deníku, na jehož deskách se vyjímá znak trojné monády. Jedná se o návštěvní knihu. Beru do ruky propisku a kromě data onoho dne připisuji pouze Prostě romantika...

Libost

7. listopadu 2015 v 23:02 | Nany |  Mysl
Svázej mě.
Seřež mě.
Nacpi mi ho až do krku.
Říkej mi kurvičko.
Šoustej mě.
Mrdej mě.
Postříkej mě.
Dej mi pusu.
Miluj mě!